verrrberrr’s

Sociolog Jan Sládek v reakci na sobotní obsazení několika neobydlených domů v Praze squattery sepsal velmi zajímavý esej o myšlenkových základech takové akce. O závazku plynoucím z vlastnictví, o nemorálnosti nevyužívané investice.

Článek vyšel v Dialogu HN a je velmi inspirativní. Nelze nesouhlasit.

"Ikona ekonomického liberalismu, John Locke, jenž stát přirovnává k nočnímu hlídači, napsal v Druhém pojednání také kapitolu o vlastnictví. Pro většinu zastánců laisser-faire jsou překvapivé dva názory. První je, že svět máme daný od Boha a patří všem. Jediné, co vlastníme sami, je naše práce. Pokud tedy vezmeme něco, co máme od Boha a spojíme to s vlastní prací, můžeme to nárokovat (což mimochodem problematizuje dědictví, restituce a privatizaci). Ale pozor, a to je druhá teze, jen do té míry, do jaké to užíváme. Locke doslova píše, že majetek nám nesmí hnít. Pokud tedy někdo vlastní nemovitost, kterou nechává rozpadat, podle toho, co píše Locke, na ni ztrácí právo. Lockova etická doktrína je jasná: majetek zavazuje."

Doporučuji přečíst celé.

Eine Farbe der Hoffnung.

Že bych už všechny dobrý knížky od Irvinga přečetla? Zrovna se (už poněkolikáté) zkouším zakousnout do jeho Čtvrté ruky. Tentokrát jsem zatla zuby a jsem za třetinou, ale stejně si pořád myslím, že té knížce něco chybí nebo přebývá.

A zase Hrabal. Obsluhoval jsem anglického krále. Mám ho v mobilu, čte Ladislav Mrkvička. Duševní potrava vždycky připravená k poslechu. Poslední kapitolu bych si mohla pouštět stále dokola. Zenová. Dokonalá. Hluboce moudrá.

Cítím k panu Hrabalovi obrovskou vděčnost, že všechnu tu krásu světa - "věci, které nejsou vidět, ale jsou" - pochytal do slov a vypustil mezi lidi.

Vysočanskej industriál na Kolbence omotanej měkkým večerním světlem a nad ním obrovskej měsíc v úplňku. Ještě bledej, ale tak velkej, že se haly podél silnice a zapomenutý kusy města v plevelu okolo můžou jít vycpat.

Moje nový sousedství.

Tak tohle si skoro zdráhám poznamenat. Ale, že jsem si ta slova opsala do sešitu (díky čemuž teď putují sem), nebyla nijak hluboká filozofie. Je to další tribí uschovánka. Tentokrát od Jana Frolíka. Z cyklu básní zachycujících jeho vztah ke stárnoucí mamince. Stojí za to přečíst i ten zbytek básní v cyklu. Vlastně stojí za to celá sbírka, která má témat mnohem víc.

Matka v pětaosmdesáti

(4)

Vodklada horší než lenoch
vždycky tvrdívala
o tátovi a o mně,
a dodnes do všeho se pouští
hned, bez otálení,
zatímco já se stále pídím
po Věčnosti, která by schvalovala
mé kroky životem.

(Jan Frolík, sbírka Útěcha z ornitologie)

Po mnoha měsících, kdy jsem nedokázala pořádně číst, ponořit se do stránek a udržet pozornost, se mi do cesty konečně připletla kniha, ke které mě to stále dokola táhne a já hltám stránku za stránkou. Dostala jsem včera k narozeninám Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové. Malinko se mi ohlásily už na Tribu. Tučková měla tou dobou čtení v Bílé Vodě kousek od nás, holky se na ni jely podívat... Ale říkala jsem si, že když je tahle knížka už nějaký ten pátek mezi nejprodávanějšími knihami na Kosmasu, určitě to bude zase nějaký spektákl na postmoderní téma, šitý horkou jehlou. Jenže: Přehltla jsem od večera drahně stran a zdá se mi, že není! Těším se na celou knížku!

Brouzdám se vysokou trávou a luštím písmo větru a deště. Co nám sděluje toto poselství? Že foukal vítr a pročesával trávu, že lilo jako z konve a slehlá tráva se opět zvedla! Cožpak to nestačí k básni?

(Josef Kroutvor, jedna z tribích uschovánek)

Krásný týden plný inspirace, krásné přírody a krásných lidí.

Možná na můj vkus chvilkami trochu málo usebraný a soustředěný. Možná příliš krátký. Možná plný mé únavy a až příliš časté potřeby upadnout do hlubokého spánku uprostřed slova (které jsem se nezdráhala vyhovět). Ale přesto zasel semínka, která ještě nějaký čas budou klíčit, krásnět a rozrůstat se!

Poetika Priessnitz a Aloise Nebela. Opuštěná kaplička vysoko na louce na česko-polském pomezí proměněná na malou galerii. Šatičky a kloboučky. Putování krajinou. Stavba mongolské (postupně však nejspíš mnohem víc Rychlebské) jurty. Malování barvami. Malování tuší. Hovory nad básněmi. Záplava haiku, čtených i psaných. Živé obrazy. Člověk a krajina v konkrétním místě s konkrétním významem. Rozcvička s příchutí dynamické meditace v ranním sluníčku se zvlněným obzorem kolem dokola. Hledání tvořivosti v pohybu a další ochutnávka kontaktní improvizace. Síla sdílení slovy i beze slov. Neuvěřitelně krásné obrazy malované do mouky, promítané z meotaru na staré prostěradlo za doprovodu Skácelových básní. Oprava zchátralé kapličky a podstavce, ze kterého křížek zmizel nejspíš už před lety. Krajina Bohem zapomenutá i políbená. Experiment. Jak bude fungovat skupina, do níž lidé, kteří se dopředu v zásadě neznají, přivezou každý svůj vlastní program a vlastní představu o celém týdnu, vlastní přístup k tvořivosti a spolubytí a jež celý kurz společně vytváří až na místě.

A zjištění, že týden spánku pod širým nebem udělá divy.

Skromné haiku ze středy:

POD KLENBOU STROMŮ
V HLUBOKÉM SNU
POMALU SBÍRÁM SÍLU!

A skromné haiku z neděle:

Z BLÁZNIVÉHO HEMŽENÍ
ZVOLNA VZNIKÁ
HLUBOKÝ PODTÓN.

Jeho dozvuky budou znít a rezonovat zřejmě ještě dlouho.

Zítra brzičko ráno do Rychleb. Do hor a luk. Do jiného světa.

Na rozloučenou celý Hesseho esej o stromech. Těším se.

Hermann Hesse – Stromy

Stromy byly pro mě odedávna ti nejpůsobivější kazatelé. Uctívám je, když žijí spolu v lesích a hájích jako pokolení a rodiny. A ještě více je uctívám, vidím-li je stát jednotlivě. Jsou jako osamělí lidé. Ne jako poustevníci, co se pro nějakou slabost potají někam odklidili, nýbrž jako velcí osamělci, třeba Beethoven nebo Nietzche. V jejich vrcholcích šumí svět, jejich kořeny spočívají v nekonečnu; ony se však do něho nehrouží, nýbrž veškerou svou životní silou usilují o jediné: naplnit zákon do nich vložený, vytvořit vlastní podobu, být samy sebou. Nic není posvátnější, nic příkladnější než krásný, mohutný strom. Když pila uřízne strom a on ukazuje slunci svou nahou smrtelnou ránu, dá se ze světlého kotouče pahýlu jako z náhrobku vyčíst celý jeho příběh: v letokruzích a srůstech je věrně zapsán každý západ, každé utrpení, každá nemoc, každé štěstí a zdar, roky hubené i hojné, odražené útoky, přestálé vichřice. A každý selský synek ví, že nejtvrdší a nejušlechtilejší dřevo má kruhy nejužší, že ty nejodolnější, nejsilnější a nejpříkladnější stromy rostou vysoko v horách a v ustavičném nebezpečí.

Stromy jsou svatyně. Kdo s nimi dovede hovořit, kdo jim umí naslouchat, dovídá se pravdu. Nekážou poučky a recepty, nestarají se o detaily, kážou prazákon života.

Strom říká: Ve mně je skryto jádro, jiskra, myšlenka, já jsem život ze života věčného. Jedinečný je pokus a vrh, jehož se se mnou odvážila věčná matka, jedinečná je moje podoba i žíly v mé kůži, jedinečné je i to nejnepatrnější pohrávání listí vysoko v mé koruně i ta nejnepatrnější jizva v mé kůře. Mým úkolem je v naprosté jedinečnosti utvářet a ukazovat to, co je věčné.

Strom říká: Mou silou je víra. Nevím nic o svých předcích, nevím nic o tisících dětí, které rok co rok ze mne vzniknou. Až do konce žiji tajemství svého semene, o nic jiného se nestarám. Věřím, že je ve mně Bůh. Věřím, že můj úkol je posvátný. Z této víry žiji.

Zmocní-li se nás smutek a už nedokážeme život snášet, pak nám strom může říci: Ztiš se! Ztiš se! Podívej se na mě! Život není lehký, život není těžký. Takhle myslet je dětinské. Dovol Bohu, ať v tobě promlouvá, a ty myšlenky utichnou. Je ti úzko, protože tě tvá cesta odvádí od matky a od domova. Jenže každý krok a každý den tě opětovně vede matce vstříc. Domov není tady či tam. Domov je v tobě, uvnitř, anebo není nikde.

Když večer slyším šumět stromy ve větru, srdce mi drásá touha vydat se na pouť. Jestliže nasloucháme tiše a dlouho, pak i tato touha vyjeví své jádro a smysl. Není přáním utéct před bolestí, jak se zdálo. Je to touha po domově, vzpomínka na matku, touha po nových podobenstvích života. Vede domů. Každá cesta vede domů, každý krok je zrození, každý krok je smrt, každý hrob je matka.

Takto strom večer šumí, máme-li strach ze svých dětinských myšlenek. Myšlení stromů je dlouhé, rozvláčné, vždyť mají i delší život než my. Jsou moudřejší než my, dokud jim nenasloucháme. Ale když se naučíme jim naslouchat, potom poznáme, jakou jedinečnou radost nám přináší právě krátkost a rychlost a dětinský chvat našich myšlenek. Kdo se naučí naslouchat stromům, už netouží být stromem. Netouží být ničím než tím, čím je. To je domov. To je štěstí.

(1918)