A je tu recenze z Das Filmfestu č. 2.
Toto je ovšem must see. V německé anotaci píšou něco ve smyslu, že čím je Amelie pro Paříž, tím je Cleo pro Berlín. Tenhle film mě chytl za srdce a nadchl kamerou, hravostí i dojemností!
Za mě zatím nejlepší film roku (i když tedy ne letošního - film je z roku 2019).
Tak tu máme první recenzi filmu z Das Filmfestu Online.
Rakouská komedie, ale slušelo by se připsat hořká. A taky skvěle hraná a natočená! Dva páry čtyřicátníků, jejich poklidný velkoměstský život a prvotní touha páchat dobro. Jenže ideál "konečně o tom nebudem jen mluvit, ale taky něco uděláme" v realitě přináší zcela jiné zážitky a emoce, než by se kdo nadál. A někdy až mrazí.
Mou soukromou libůstkou jsou scény z chalupaření na rakouském venkově... jak podobné českému! Ale o tom ten film není. I bez úchylné afinity ke všemu rakouskému myslím tahle studie o tom, jak se v těžkých chvílích lámou různé charaktery, rezonuje v člověku ještě několik dní.
Hned z kraje karantény jsme si udělali filmový víkend – vytáhli jsme velkou obrazovku, nalili si dobré víno a zakutali se na velikánském gauči. Oba filmy si takovou přípravu zasloužily.
Portrét dívky v plamenech & Call Me by Your Name
Oba jsou o hledání cest do duše a srdce druhých. Oba výsostně čisté formou i poselstvím. Oba tepající něhou a uměním.
První o ženské blízkosti a intimitě přátelství mezi ženami. Příjezd mladé malířky na středomořský ostrov, kde má namalovat mladou ženu, jež se má vdát, je jen pomyslným plátnem, na kterém se vykresluje celý příběh. Filmové vyprávění je v souladu s hlavní linkou příběhu hluboce výtvarné. Co záběr, to nádherná kompozice, hra barev a textur. Příběh je čistý a jednoduchý, a tak má obrovskou sílu.
Druhý o dospívání, svobodě hledání a složité hře sbližování, v níž se rozehrávají všechny možné struny emocí. Tohle léto v kosmopolitní vile kdesi na italském venkově mi už asi napořád zůstane pod kůží. Kéž bychom jednou vytvořili stejně otevřený, kosmopolitní a v širokém smyslu kultivovaný domov svým dětem!
Jemné nálady prvního filmu si uschovávám v traileru, druhý ve skladbě Sufjana Stevense Mystery of Love.
Sorrentino je jedinečný režisér, to vím už od Velké nádhery.
Přesto svým seriálem Mladý papež a jeho pokračováním Nový papež předčil všechna má očekávání. Oba celky mají mnoho vrstev, co bych ale ráda vypíchla, je otázka spirituality. Nezažila jsem ještě žádné současné dílo, které by ji tak silně tematizovalo a probouzelo, a zároveň bylo tak strhující a sexy.
Pokud se vám do seriálu nepovedlo dostat, dejte mu ještě šanci. Stojí za to.
Už i já jsem lapena. Skoro rok si předplácím HBO GO a sjíždím nejlepší seriály světa z ranku takzvané quality TV.
Viděla jsem jich tolik, že se přestávám s klidným svědomím holedbat, že doma nemám televizi, i když tu klasickou doma opravdu nemám.
Začalo to výborným německým seriálem Babylon Berlin od Toma Tykwera. Pokračovalo Sorrentinovo lahůdkou The Young Pope.
A pak už to šlo ráz na ráz. Půvabný sitcom Young Sheldon, který pojednává o dětství Sheldona Coopera z Teorie velkého třesku (připomíná mi Báječná léta, na kterých jsme vyrůstali v 90. letech!). A one (wo)man show Johna Olivera (Last Week Tonight with John Oliver) a Tracey Ullman (Tracey Ullman's Show). Mimochodem, výstřižky z Tracey Ullman's Show patří do mého stálého repertoáru zlepšovačů nálady. Třeba tahle nádherná sehrávka ze života Angely Merkel a její asistentky Birgit: Angela Merkel's poker face problem nebo tento pohled do života příliš uvědomělých mladých lidí: You Woke? :-)
Pak kousky z české produkce Až po uši od Hřebejka a temná Pustina od Ivana Zachariáše a Alice Nellis.
Mezi další seriály, které jsem s nadšením dokoukala (ty slabší skrečnu většinou nejpozději u třetího dílu, takže se do tohoto výčtu nedostaly), patří dobové drama z Británie 19. století Victoria, futuristický výčet průserů, které se v Británii mohou stát v následujících několika letech, Years and Years a podmanivá třetí série americké kriminálky True Detective.
Další zcela jistě přijdou. Největší výzvu v takové záplavě skvělých vyprávění je, uchránit svůj čas a dívat se opravdu jen na to, co člověka nějakým způsobem obohacuje. Skvělé tříbení dobrého vkusu! Žijeme v báječné době.
Nedávno jsem si u zápisku o Rodinném filmu poznamenala, že po skončení filmu není o čem přemýšlet. A protože žádné volání nezůstane bez ozvěny, přišel mi obratem pod roku jiný rodinný film, Hanekeho Happy End, a já jsem si musela připustit, že nevím, co je lepší :-) Happy End za sebou nechal tolik nezodpovězených otázek a vnitřního neklidu, že jsem ztratila odvahu Hanekeho dál prozkoumávat. Asi si ho zařadím k Larsi von Trierovi, géniovi s krásnými, ale těžko koukatelnými filmy, které časem postupují až na hranici šílenství.
Byla jsem nedávno na filmu Chata na prodej. Josef mi poslal trailer a moje první reakce byla: "To musím vidět, i kdyby to mělo bejt blbý!" Nejen proto, že chataření je moje silné téma :-) Taky proto, že ten trailer byl dokonalý. Jenže to je právě největší slabina filmu. Divák, který viděl trailer, už všechny "best of" scény zná a místo nových point jen sleduje, čím je filmaři naředili. Škoda.
Mimochodem jsem včera znovu shlédla Rodinný film.
Že jsem si ze začátku myslela, že jsem ho ještě neviděla, je pro něj vlastně typické. Je poctivě natočený, má dobře vystavenou zápletku a věrně vykresluje figury i jejich příběhy... ale něco mu chybí. Dlouho jsem přemýšlela, jak to vystihnout. A pak mi nahrál komentátor Pierre na www.csfd.cz: "Prostě nějak nemám po zhlédnutí filmu nad čím přemýšlet." Ano, film je strhující. Herecké výkony skvělé. Téma i zpracování zajímavé. Ale nechává za sebou nezvykle mělkou brázdu.
Nicméně za mou oblíbenou Vandu Hybnerovou i skvělou Jenovéfu Bokovou o hvězdičku navíc - dávám tři z pěti.
Žižkov. Cítím se tu už skoro jako doma. Sbírám příběhy, obrázky, vzpomínky. Nasávám jedinečnost místa.
Silné příběhy, které se v žižkovských ulicích odráží dodnes, s sebou přinesla přestavba čtvrtě, která se dala do pohybu v 80. letech 20. století... a naštěstí nebyla naplno dokončena.
Na webu ČT je zveřejněný dobový dokument Přestavba Žižkova.
V roce 1870 byly v Praze zbourány městské hradby a na Žižkově započal čilý stavební ruch (stejně jako v Libni či Karlíně). Začaly se zde ve velkém stavět byty pro dělníky, kteří do Prahy přicházeli za průmyslem. Spisovatel Vladimír Neff ve druhé reportáži hovoří právě o době, kdy začal Žižkov vznikat. Uvažovalo se o dvou koncepcích, jak by čtvrť měla vypadat. Jednu koncepci vytvořil jeho dědeček Jan Neff, který chtěl udělat z Žižkova krásné město, převážila však představa stavitele Karla Hartiga, prvního žižkovského starosty. Ten podle Neffa prosazoval myšlenku Žižkova jako chudinské předměstské čtvrti s levnými byty. Dle něj totiž „divoká kopčitost“ terénu neumožňovala pravidelnou a pěknou architektonickou koncepci.
V roce 1881 byl Žižkov povýšen na město. Na přelomu století měl už Žižkov téměř 60 000 obyvatel a stal se tak třetím největším městem v Čechách. V roce 1922 se stal Žižkov součástí velké Prahy a v roce 1930 hustota osídlení dosáhla rekordního čísla – 900 obyvatel na jeden hektar. Ve čtvrti se nacházely čtyřpodlažní pavlačové domy technicky i morálně zastaralé, které doplňovaly honosné domy podnikatelů. V sedmdesátých letech dvacátého století začalo vedení Prahy uvažovat o radikální přestavbě celého Žižkova. Cílem bylo na místě starých nevyhovujících domů do konce roku 1980 postavit nové domy odpovídající svým vybavením tehdejším moderním standardům. Staré činžovní pavlačové domy byly strženy a nahradily je nové domy z panelů. Několik tisíc lidí bylo přestěhováno do nových bytů v jiných čtvrtích, například na sídliště Jižní Město.
A na Vimeu se dá dohledat zajímavý studentský film Tvář Žižkova, který se za etapou přestavby ohlíží a poeticky zaznamenává pozůstatky staré žižkovské poetiky.
Studentský film režiséra Petra Václava je poeticky laděným portrétem Žižkova v roce 1989. Film zachycuje záběry dnes již zmizelých reálií, které podbarvuje hudba Sergeje Prokofjeva. V druhé polovině si student FAMU klade otázku, jestli měla asanace Žižkova v průběhu 80. let smysl a komu prospěla. Vedle obyvatel Žižkova promluví i architekt Milan Janů a hlavní projektantka přestavby Žižkova Marie Hubíková. Drobná sonda z jedné opomíjené pražské čtvrti na konci 80.let je zajímavou předrevoluční zprávou.
Toto je uschovánka do slova a do písmene. Poznamenala jsem si ji na začátku prosince do cloudu a všimla si jí znovu až teď. Takže tedy!
Byla jsem teď delší dobu nemocná a shlédla jsem takové množství audiovizuálního obsahu, jako dlouho ne. Mimo jiné i několik seriálů, což je při mém životním stylu nezvyklý luxus.
Sherlock. Fenomenální aktualizace klasických holmesovských příběhů podle A.C.Doyla do prostředí dnešního Londýna. V produkci BBC. Sexy provedení, vtipné zápletky, rychlý spád bez zbytečného násilí a Sherlock Holmes jako geniální mozek s rysy aspergra, který sám sebe označuje jako vysoce funkčního sociopata a ostatní za namyšleného chytrolína se sklonem předvádět se. Čím víc toho člověk zná z klasických příběhů Sherlocka Holmese, tím víc se bude bavit všemi těmi geniálními narážkami, ale seriál funguje i bez toho. A mimo to je krásnou oslavou přátelství a ohledu k jinakosti, jakkoliv je to někdy těžké. Vztah Sherlocka a Dr. Watsona je někdy až dojemný. Jednotlivé díly mají přes hodinu a každá ze tří sérií má jen tři díly, takže nejde o klasickou seriálovou řadu. Chvilinku mi trvalo, než jsem se do světa SH dostala, ale od třetí epizody mě lapil docela. Nejvíc mě dostal Skandál v Belgravii (první epizoda druhé série), slabší je úvod třetí série, kde přibylo dynamické kamery a bezúčelných scén.
Mr. Robot. Klasický “mind fuck” seriál, kde je leccos jinak, než na začátku vypadá. Hacking, psychické poruchy, kolaps systému a spousta postav, se kterými se člověk může identifikovat :-) Nemám, co bych k tomu dodala. Snad jen pozor… nejeden člověk tuhle věc večer rozkoukal... a do rána dojel celou sérii. Nejinak i já :-)
Westworld. Aktuální hype amerického HBO. Virtuální svět zábavního světa ve stylu divokého západu zaplněného věrohodnými androidy, kam lidé přijíždí za velké peníze na dobrodružnou dovolenou… prožít příběh jak z westernu, zastřílet si na živý cíl nebo ojet všechna děvčata v nevěstinci. Viděla jsem jej zatím jen po sedmou epizodu, ale nemůžu si pomoct… ten seriál mi přijde jako vysoce efektní prázdná krabička… stejně jako celý zábavní park, v němž se odehrává jeho děj. Poskytuje zábavu, ale chybí mi tu hlubší smysl. Snad kromě paralel mezi tím, jak se cítí androidi, kterým personál každou noc maže paměť, aby si nepamatovali, jaké hrůzy s nimi hosté provádí, ale občas jim vzpomínky začnou probleskovat, a tím, jak se cítí člověk v krysím kolečku našeho světa. Ale to by bylo trochu laciné a prvoplánově konspirační. A tak jsem zvědavá, k čemu celý ten příběh tak napínavě spěje, protože to vypadá, že se kruh kolem nějakého vyššího smyslu nebo významu stahuje, ale zatím moc nevěřím, že by na dně opravdu něco významného bylo.
Kosmo. Po delší době zase výbornej českej sitcom. První dva díly slabší, ovšem třetí a čtvrtý na hranici dokonalosti! Ruská a česká diplomatická škola, scény jak z Jistě, pane ministře, soupeření s Poláky, česko-slovenské vztahy, trička s kočičkou a vesmírná raketa z dílny Škoda Transportation ve tvaru vesmírné tramvaje. Fláky s potenciálem kultu :-)
Vláda. Svět politiky a médií. Nejnovější objev, z něhož jsem zatím viděla jen dva díly. A tak si tu jen uschovávám poznámku, že mi tenhle seriál přijde zajímavý tím, jak politiku vykresluje a tím potenciálně může (pozitivně) formovat představu veřejnosti o tom, co se děje na nejvyšších postech, a také tím, že vykresluje život premiérky… tedy ženy, nadto vysoce úspěšné a vůdčí… což je inspirativní.
Díky za tyhle žně i čas, který jsem jim mohla věnovat.