Vloni jsem k Vánocům dostala román Hana od Aleny Mornštajnové a svou nenápadnou sílou si mě docela získal. Mornštajnová dokáže rozehrát drobné osudy a na jejich ploše vykreslit lidský rozměr velké historie.
Teď je v rozhlase její poslední román Listopád a zase to potvrzuje. Děj se odehrává na pozadí alternativních dějin, ve kterých Sametová revoluce nedopadla. A stejně jako u Hany je tu tím nejcennějším pletenec lidských životů. Rozechvěl mě na několik dnů.
Je letos v rozhlase jedna četba z Foglarovky za druhou! Snad dramaturgové chtějí dětem v karanténě nabídnout trochu hodnotové orientace.
A já si to náruživě užívám, vezu se na Rádiu Junior jako přední černý pasažér... i když věřím, že nejsem jediným poslouchajícím dospělákem :-)
Od března jsem vyslechla Tajemnou Řásnovku, Chatu v jezerní kotlině (tu dokonce ve dvou verzích), Hochy od Bobří řeky i Boj o první místo. A nedočkavě vyhlížím další... třeba rychlošípáckou trilogii!?
To Rychlé šípy sami byli v nás
A žlutý kvítek symbolem byl krás
Co nemůže nám nikdy nikdo vzít
Kdo kopal studnu, aby druhý mohl pít
-- Wabi Ryvola, Rychlé šípy
Od Vánoc ležím v legendárním románu Roberta Ruarka Medojedky. Čte se ztěžka, protože překlad z roku 1973 je těžkopádný a na spoustě míst tahá za uši. Přesto mě stále drží, protože rozehrává tolik strun a témat, která se mi nějak pletou či pletla životem, až to není pěkné.
Román je to prý značně autobiografický. Vypráví o úspěšném spisovateli, který najednou uprostřed svých nejlepších let nedokáže jet v zaběhaných kolejích spořádaného manželství, společenských povinností, žárlivých scén a zajišťování životní úrovně... a tak prostě jednoho odpoledne odejde z útulného domova. A začne oscilovat na nevyrovnané dráze mezi milenkami, samotou, dobrodružnými cestami a návraty k ženě. Zní to trochu jako červená knihovna, jenže Ruark na tomhle půdorysu odkrývá mnoho niterných pochodů člověka, který má co do činění s něčím, co se velmi podobá krizi středního věku, a řadu dalších témat, jejichž pojmenování mi přijde tak osobní, že je tu asi nedokážu vypsat.
Knížka vyšla posmrtně po Ruarkově předčasném úmrtí na cirhózu jater a prý zrcadlí jeho rozpoložení v posledních letech. Přesto z ní čiší jistá naděje, i když stále padající na zem. Třeba ve dnech strávených na chatě u jezera v New Jersey (asi někde tady nebo tady?) nebo při toulkách Afrikou. Jak moc mi Ruark rezonuje!
V rámci zpomalení poslouchám a poslouchám. V úterý v noci, když jsem pro J. pekla dort, polaskala jsem se s touto japonskou lahůdkou:
Kjóka Izumi: Mnich z hory Kója
Nečekaně krásné, tajuplné a dobrodružné vyprávění zenového mnicha z hory Kója od japonského autora Kjóky Izumiho, který tvořil na přelomu 19. a 20. století.
"Kjóka Izumi (1873–1939) patří mezi hlavní představitele svébytného japonského literárního žánru, pro který se v zahraničí ujal výraz „gotické příběhy“. Jedná se o tajemné, fantaskní, někdy až strašidelné prózy, plné zvláštního napětí a nadpřirozených jevů na pomezí romantismu, symbolismu a hororu.
Izumi se ovšem ve svých novelách a povídkách nevyhýbal ani hlubším filozofickým úvahám o životě, odpovědnosti a mezilidských vztazích. (Jeho tvorbu ovlivnil mistr japonské povídky Rjúnosuke Akutagawa.)
V novele Mnich z hory Kója překonává svatý muž při putování pustými horami nebezpečné nástrahy, z nichž nejtěžší na něho čeká v osamělém horském stavení, kde žije krásná žena obdařená nadpřirozenými schopnostmi. Mnich se dostává do víru pokušitelské ženské vášně, kontrastující s velebností přírody. Autor přitom ponechává na čtenáři, aby si mnichovu cestu nástrahami života vyložil buď jako vítězství víry, nebo jako posedlost démonem krásy, rozkoše a závrati."
Tištěná kniha je rozbraná, ale určitě by se dala opatřit v knihovně. Chcete-li zvukovou stopu, napište mi do komentáře.
Amerikána mi připomněla jinou africkou knížku, která mě nadchla už vloni, když si ke mně našla cestu v cyklu Letní čtení na Vltavě.
Ahmadou Kourouma: Alláh není povinen
Vyprávění malého kluka Birahimy je strhující pozvánkou do Afriky, o které toho většina z nás moc neví. Birahima se protlouká Libérií a Sierrou Leone devadesátých let, kde vládne kmenová válka, a s přímostí malého puberťáka vypráví o tom, jaké to je být dětský voják a jak se žije ve světě, kde neplatí žádná pravidla.
Vyzbrojen svými čtyřmi slovníky, sadou afrických kleteb a zvláštní poetikou předkládá zažitou hrůzu tak, aby ji strávil i zjemnělý Evropan. Na pozadí jednoho příběhu (je vážně zábavný a čtivý!) se tak odvíjí důležitá reportáž, která by se k čtenáři jinak nedostala.
I tenhle román patří k tomu nejlepšímu, co jsem za poslední dobu četla (i když v tomhle případě "ušima"). Audiozpracování Českého rozhlasu rozhodně stojí za to. Legálně bohužel není k dispozici, ale dá se dohledat na Ulož to. Doporučuju!
Po letech konečně zas čtu román s velkým R. Na doporučení několika kamarádek se ke mě dostala Amerikána od Chimamandy Ngozi Adichie, nigerijské autorky narozené v roce 1977. A já znovu zažívám to báječné čtenářské opojení: hluboký ponor do příběhu a jemné tušení, že život má další dimenze, které možná míjím.
Je to laskavá próza, která i těžké chvíle podává s nadějí a nadhledem. Přesto není kýčem. A ten jazyk! Český překlad je plnokrevný a plný výrazů, které mi svět hlavní hrdinky přibližuje na dosah.
Je to vlastně generační román. Hlavní hrdinka je má vrstevnice, a přestože vyrůstala v Nigérii a studovala ve Spojených státech, nacházím v jejím životě leccos z toho, co lemovalo moje vlastní dospívání a mládí. Popkultura je vážné globální. Ale hlavní poselství knihy je jinde. Jde hluboko do kolektivního vědomí Spojených států a pojmenovává jemné nuance v postavení amerických černochů - jako černoška nezatížená americkou historií je vidí z nezvyklého úhlu a dokáže svá pozorování trefně podat. To celé na pozadí velké love story a citových anabází, které knihu lidsky živí.
Kromě toho je knížka krásná i po technické stránce. Červeno-modro-bílý přebal si krásně hraje s odkazy na hvězdnatou Ameriku i kmenovou Afriku a v textu jsem neobjevila jediný překlep.
Shrnuto: Už dlouho jsem nečetla tak mnohovrstevnaté dílo, které by mě lidsky vyživilo, intelektuálně obohatilo a ještě ukázalo zajímavé reálie (kromě USA také z Nigérie 90. let). Navíc v nezvykle kvalitním českém vydání. Pro mě to je román desetiletí.
Strávila jsem shodou náhod delší dobu mimo kancelář a ač jsem hodně pracovala, měla jsem možnost si uspořádat svůj den podle potřeby a práci prokládat údržbou domácnosti, vařením a uklízením. A všechny tyhle činnosti jsem vydatně doprovázela rozhlasovou četbou a rozhovory na Radiožurnálu a na Plusu. Už dlouho jsem se necítila tak intelektuálně saturovaná!
Jednou z důležitých knih, které jsem takto vyslechla byl nedokončený esej Václava Černého Vývoj a zločiny panslavismu, který vznikl v padesátých letech, ale svou relevanci a zajímavost má i dnes. Černý v něm popisuje jednak všeslovanské tendence v Česku (třeba Palackého austroslavismus), ale také tři generace panslovanismu ruského, který se od bratrské, až romantické idey posunul k utilitárnímu výkladu panslovanismu, který hraničí s panrusismem a ruskými imperiálními zájmy. Mnohé z toho se probouzí a znovuoživuje i dnes... na proruských serverech, v kultu Nočních vlků a v novém českém rusofilství některých kruhů.
Proposlouchala jsem se v poslední době dvěma příběhy sepsanými na základě rodinných vzpomínek. Dva zdánlivě vzdálené světy, a přece v obou tatáž směs otevřenosti, jemné melancholie, pohledů do intimních zákoutí rodiny a laskavého odstupu od dějů, které se autorů kdysi hluboce dotýkaly.
Krev není voda dnes méně známého spisovatele Josefa Jedličky mě zaujala svými reáliemi, které se na dvou místech lehce překrývají s mým vlastním životním prostorem. Jednou, když si otec Jožka přivezl k sobě na Hanou svou nevěstu Julču. A podruhé, když Jedlička popisoval své dětství a dospívání v Hájkově ulici na prvorepublikovém a protektorátním Žižkově. Snad nejvíc mě nadchlo několikeré zmínění rybníčků na Židovských pecích. Už víckrát jsem o nich slyšela, ale stále je nemohu dohledat!
Druhým pásmem vzpomínek byla Dobrá vůle od Ingmara Bergmana popisující počátky vztahu jeho rodičů ve Švédsku kdysi na prahu první světové války. Tahle četba byla o něco tísnivější. Snad kvůli neurotičnosti a nevyrovnanosti mladého Henrika Bergmana a krutosti, kterou to v něm někdy vyvolalo. Nebo snad kvůli paralelám k životním volbám, kterými sama procházím.
Obě četby ale byly strhující, literárně skvěle vystavěné a rozhlasově pěkně zpracované. Hodiny blaženého času při kuchyňských pracích s douškem intelektuální potravy :-)
Rozhodla jsem se, že letošní léto bude čtenářské. Už bylo na čase!
Dnes jsem dočetla Brooklyn od irského spisovatele Colma Toíbína. Na předsádce se píše: "Toíbínova ukázněná, vyrovnaná próza podává detailně prokreslený obraz minulosti, konkrétně irského maloměsta a několika málo ulic ve starém Brooklynu první poloviny padesátých let minulého století" a je to přesně tak. Brooklyn je neobyčejně ukázněná a vyrovnaná kniha. Žádné senzace, žádná bezdůvodná melancholie, jen poctivě napsaný román, kde je každá stránka uvěřitelná a emoce navzdory jednoduchému slohu vrstevnaté a vtahující.
Kniha mi náhodou padla do ruky, když jsem bloumala knihovnou s touhou přečíst si zase jednou velký americký román. Něco jako třeba Sophiina volba. A i když tahle knížečka vydaná v osvědčené edici Moderní světová próza Mladé fronty rozhodně není velkým románem, naplno mě zasytila. A navíc se jako Sophiina volba odehrává v poválečném Brooklynu! Náhody neexistují :-)
Mám ráda to proplétání paralelních vesmírů, které žiji v knihách. A tak se v mých představách občas všichni ti brooklynští... Sophie, Nathan, Stingo a Eilis s Tonym... potkávali. Snad na pláži na Coney Island. Snad v parčíku mezi uličkami v brooklynském sousedství. A připletla jsem k nim ještě Lillian s Clarfaytem, kteří v podobných časech odžívali svůj příběh v Evropě v Remarquově románu Nebe nezná vyvolených. Vysílali jej teď na Vltavě jako audioknihu, a tak jsem čtení prokládala poslechem. Nebe nezná vyvolených stejně jako Brooklyn trochu barvotiskový a jednoduchý příběh, ale obsahuje v sobě důležité a silné jádro a dokáže rozehrát hluboké emoce, které šlechtí ducha :-)
Těším se na zbytek letní mise!
Oblíbila jsem si při domácích pracích poslouchat beletrii. Zjistila jsem, že s příběhy se mytí nádobí a vytírání podlahy stává docela zábavnou činností, kterou s radostí vyhledávám :-)
A zjistila jsem, že mám slabost pro staré detektivky! Začalo to příběhy Sherlocka Holmese od Arthura Conana Doyla (1859–1930), pokračovalo Komisařem Maigretem od George Simeona (1903–1989)... a přes Inspektora Reedera Edgara Wallace (1875–1932) a Otce Browna Gilberta Keitha Chestertona (1874–1936) jsem se dopracovala až k elegánovi jménem Phil Marlowe od Raymonda Chandlera (1888–1959). Proposlouchala jsem všechno, co mi přišlo pod ruku, jen od Chandlera jsem zatím zvládla jen Hluboký spánek, protože tahle legenda, která nechala svůj otisk ve spoustě pozdějších kousků včetně Nice Guys, byla sice kouzelná, ale neuvěřitelně rozsáhlá a dlouhá a prozatím stačilo.
Překvapilo mě, kolik z těch příběhů je volně dostupných na youtube. Na druhou stranu, když jsem si některé z nich chtěla legálně koupit, byla cena kolem tisíce korun za několik povídek jednoznačným vzkazem, kam si pro čtení zajít...