...

Ještě jeden výstřižek ze Dne trifidů:

„Tak byste jistě neočekávali,“ pokračoval, „že naleznete stejné mravy, zvyky a obyčeje v nuzné indické vesnici žijící na pokraji smrti hladem, jako v luxusní londýnské čtvrti, dejme tomu v Mayfairu. Podobně se co do povahy svých mravů budou lišit obyvatelé zámožného státu, kde je život poměrně snadný, od obyvatel přelidněné, strádající země. Jinými slovy, různá prostředí vytvářejí různé životní normy. Zdůrazňuji proto, že svět, jaký jsme až dosud znali, je nenávratně pryč – je po něm veta. Spolu s ním jsou pryč i podmínky, které nás utvářely a učily našim životním normám. Naše potřeby jsou nyní jiné a jiné musí být i naše cíle. Chcete-li příklad, vzpomeňte si, jak jsme se dnes po celý den s lehkým svědomím dopouštěli věcí, které byly ještě přede dvěma dny nazývány vloupáním a krádeží. Stará struktura života padla a my nyní musíme nalézt takový modus vivendi, který by nejlépe vyhovoval té nové. Nemůžeme jen tak začít stavět znovu; musíme začít znovu přemýšlet – což je mnohem těžší a mnohem nepohodlnější. Člověk zůstal po fyzické stránce pozoruhodně přizpůsobivým tvorem. A každá společnost má ve zvyku formovat nevyzrálou mysl své mládeže, infikovat ji svazujícími normami předsudků. Výsledkem je pak podivuhodně nepoddajný materiál, schopný zdárně odolávat tlaku mnoha přirozených sklonů a instinktů. Tak je možno vychovat člověka, který navzdory svému prvotnímu pudu sebezáchovy riskuje dobrovolně smrt ve jménu ideálu – stejným způsobem však můžeme vychovat i omezence, který si ví se vším rady a vždycky ví, co je ‚správné‘. V dobách, které jsou před námi, se budeme muset značnému množství těchto umělých předsudků odnaučit, anebo je radikálně změnit. Můžeme přijmout a zachovávat pouze jeden základní předsudek, a to, že lidská rasa stojí za to, aby byla zachována. Tomuto ohledu musí být všechny ostatní alespoň na čas podřízeny. Na každý svůj čin musíme nahlížet s jedinou otázkou na mysli. ‚Pomůže to naší rase přežít – nebo nás to zbrzdí?‘ Pomůže-li nám to, musíme to i udělat, aťsi by to bylo sebe víc v rozporu s idejemi, v nichž jsme byli vychováni. Kdyby nám to však bylo ke škodě, musíme se tomu vyhnout i za tu cenu, že by se toto vyhnutí střetávalo s naším předchozím pojetím povinnosti, a třeba i spravedlnosti. Nebude to nijak snadné: staré předsudky mají tuhý život. Na berličky mravních zásad a nařízení nespoléhají jen prosťáčci, strašpytlové a duševní lenoši – my všichni se o ně opíráme víc, než si sami dovedeme představit. Nicméně dneska, kdy vší organizaci je konec, žádná z jejích praktických příruček nám neporadí. Musíme sebrat morální odvahu myslet a rozhodovat sami za sebe.“

Čtu

John Wyndham - Den trifidů

Legendární sci-fi, které bylo předobrazem legendární prázdninovkové hry (viz Zlatý fond her a modifikace hry na stránkách Portálu). 

Mám ještě rozečteno,  ale už teď nacházím spoustu zajímavých míst a aha momentů k úvahám, co by s naší společností udělala nějaká velká katastrofa... v tomto případě oslepnutí a tím i zneschopnění většiny lidí, které má za následek kompletní kolaps dodávek energií, potravin a podobně a kompletní rozklad základních předpokladů pro život ve městech. O co větší chaos by vznikl v naší společnosti, která je už téměř kompletně závislá na výpočetních, informačních a komunikačních technologiích, které v případě black outu nedají ani ránu!

Jde to z více směrů, ale tyhle úvahy jsou dalším kamenem do skládanky, jejíž celkový obraz mě stále více odkazuje ven, ke zjednodušování a udržování zdravé míry nezávislosti na technologické odnoži civilizace (ano, jak absurdně tahke poznámka činěná na téměř vybitém tabletu zní...).

Mezitím snad jen pár drobných citátů:

„Poctivě vzato, volba je docela prostá,“ řekl jsem. „Buď začneme zachraňovat všechno, co se z toho vraku zachránit dá – to znamená včetně nás samých; anebo se obětujeme alespoň částečnému prodloužení života ostatních. To je ten nejobjektivnější pohled, jaký jsem zaujmout. Na druhou stranu si ale uvědomuju, že ten očividně lidštější postoj je současně pravděpodobnou cestou k sebevraždě. Máme tedy ztrácet čas prodlužováním jejich bídy, když nevěříme v jejich šanci na záchranu? Bylo by to opravdu to nejlepší využití našich sil?“

„Moje milá,“ řekl jsem, „mně se to nezamlouvá o nic víc než tobě. Předložil jsem ti naše alternativy bez všech příkras. Pomůžeme těm, kdo tu katastrofu přestáli, vybudovat nový život? – anebo učiníme morální gesto, které ovšem, jak věci stojí, bude sotva něčím jiným než pouhým gestem? Ti lidé za vraty si zřejmě umínili přežít za každou cenu.“

...

"Dva dny cesty oddálí člověka – a zvláště člověka mladého, v životě ještě pevně nezakořeněného – jeho všednímu světu, všemu tomu, čemu říká povinnosti, zájmy, starosti, vyhlídky, mnohem víc, než se mu snilo v drožce cestou k nádraží. Otáčející se a prchající prostor, který se navalí mezi něj a jeho rodiště, osvědčuje sílu, jakou přičítáme obvykle pouze času; od hodiny k hodině vytváří vnitřní změny, velmi podobné těm, které způsobil čas, nicméně je v jistém smyslu předstihující. Stejně jako čas dává zapomínat, ale tak, že člověka odpoutá od všech vztahů a uvede ho do jakéhosi stavu svobodného a prvotního – ba udělá obratem ruky i z pedanta a pecivála vagabunda. Říká se, že čas je Lethe; ale cizí vzduch je také takový nápoj, a jestliže nepůsobí tak důkladně, působí zato rychleji."

-- Thomas Mann, Kouzelný vrch

Čtu

Za poslední dobu mi toho prošlo rukama víc a vždycky to bylo nadšení.

Forrest Carter - Škola Malého stromu

Knížka, o které jsem stále dokola slýchala nadšené povídání. Kdysi mi její audioverzi Ju nahrál do počítače a já ji tam letos na podzim náhodou objevila. Během dlouhých cest autem jsem ji vyposlechla celou, a protože si z mluveného slova vždycky pamatuju jenom emoce a obrazy, koupila jsem i klasickou knihu. Tenhle příběh malého chlapce, kterého vychovávají indiánští prarodiče kdesi v horách, mě totiž chytil za srdce. Svět pohledem pětiletého kluka a moudrost lidí, kteří žijí v horách. Tenhle kousek během chvilky vklouzl mezi mé nejoblíbenější knížky.

Thomas Mann - Kouzelný vrch

Jedna z mnoha knížek, které jsem koupila ve Valentinské za 20 korun. Ještě nemám dočteno, děj se rozjíždí pomalu, ale už teď si mě získal. Líčení alpských panorámat (příběh se odehrává v lázních v Davosu) a dlouhé dialogy a úvahy jsou dobrou potravou pro duši. A baví mě, že o sto let mladší Mládí od Sorrentina kousek světa z Kouzelného vrchu zrcadlí - zcela jiště vědomě.

Josef Kroutvor - Chvály, pocty i rozpaky

Kroutvorovy drobné eseje o řemesle, drobných věcech a krajině. Kouzelné střípky lásky k bytí a krásnu. Tahle kniha je nevyhlášeným vítězem mých letošních Vánoc - rozdala jsem ji snad pěti lidem, tak mě nadchla.

...

Zase jsem jednou objevila skvělou knihu. Josef Kroutvor - Chvály, pocty i rozpaky. Soubor drobných esejů a úvah, hlavně o starých řemeslech, práci rukou a chůzi krajinou.

Naše myšlení potřebuje pohyb, a právě chůze je tím nejpřirozenějším hybatelem a inspirací. Věděli to už staří myslitelé, peripatetici i filozofové moderního věku. "Jen vychozené myšlenky mají cenu," tvrdil Friedrich Nietzsche.

Chůze má totiž skrytou duchovní sílu, na kterou lidi zapomínají. Nohy nás tak samy vedou životem, slaďují naši mysl s pohybem těla a okolním prostředím. V chůzi myslíme jinak než u pracovního stolu, fyzické myšlení je něco jiného než abstrakce.

Svoboda je nejvyšší hodnota toulavé existence, jsme na cestě a cesta je před námi. Chůze dodává odvahu k dobrodružství, chuť objevovat a přemýšlet. Poutník se pohybuje jako tečka v krajině; tečka je malá, ale velký je svět kolem.

Letná a Dejvice

Mám to teď z práce kousek do Dejvic a na Letnou, a tak objevuju tamější kavárny. A že jich tam je!

Kavárna Potrvá

Dejvický prostor s krásným interiérem a odděleným prostorem, který je možné pronajmout na vlastní akci. Kousek od Hradčanské.

Klubovna

Bývalá mateřinka, roztomilý klub spojený s festivalem Povaleč také kousek od Hradčanské. Disponuje malým divadelním sálem, v němž jsme mimochodem na začátku října viděli hodně pěkné divadlo. Dramatizace knihy Ireny Brežné Nejlepší ze všech světů v podání amatérského souboru Za tři minuty to jede. "Není lehké žít ve šťastné zemi. Štěstí se může kdykoli rozbít a někoho za to potrestají." Raná 60. léta na slovenském maloměstě očima dospívající holčičky.

Záletná sova

A nakonec tedy ta Letná, která je skvělými podniky doslova prošpikovaná (namátkou třeba Kavárna pod Lipami u Letenského náměstí, Bistro 8 ve Veverkově nebo kouzelná čajovna ve vodárenské věži za Molochovem, momentálně prý uzavřená z důvodu rekonstrukce). Záletná sova je roztomilý domácký podnik s pohodlnými křesílky a spoustou malých obrázků, které se od obrázků na zdi u babičky v obýváku liší jen tím, že jsou na nich všude sovy :-) Mají skvělé víno a jedinou chybičkou je, že nemají v menu nic sladkého na zoubek.

Příběhy

Fascinují mě střípky velkých příběhů, kdykoliv se objeví.

Jeden takový ke mě dneska dobloudil, vlastně už ani nevím jak. Příběh Heloisy a Abélarda. Francie 12. století. Filosof Abélard, domácí učitel o šestnáct let mladší Heloisy, dcery šlechtičny, pozdější představené kláštera v Anjou, a neznámého otce. Fatální láska jednadvacetileté Heloisy a sedmatřicetiletého Abélarda. Potajmu narozený syn Astralabius. Svatba a pak násilná kastrace Abélarda Heloisiným strýcem. Odchod obou do kláštera a následná vzájemná hluboká korespondence až do Abélardovy smrti.

K přečtení je dodneška kniha Abélard a Heloisa / Dopisy utrpení a lásky. K vypůjčení v městské knihovně, a proto pečlivě uschovávám!

Malý literární objev

Pustila jsem si dnes jako obvykle jazzovou půlhodinku a tak se mi do poslechu nepozorovaně prosmykl i následující pořad zaměřený na "literární drobnosti a exkluzivity" a v jeho rámci povídka současné české spisovatelky Daniely Fischerové Třetí dítě aneb Sec-mazec. Tak nápaditý a svěží text, který má zároveň hluboký přesah a nečekanou katarzi, jsem dlouho neslyšela. Příběh o temných proudech z minulosti, které se vlévají do toho, co prožíváme teď, aniž bychom o tom cokoliv tušili, s lehkostí a vtipem čte Bára Hrzánová. K poslechu na webu Vltavy.

Moje kniha Vinnetou

Další inspirace, která ke mě dolétla ze světa jakoby na křídlech motýla. Chtěla jsem si tenhle komix přečíst už před časem, ale až dopisování s P. mě k tomu opravdu pohnulo. Vizuálně chytlavé a punkově dráždivé vyprávění říznuté snovými obrazy. Moje kniha Vinnetou od Toy Box. Síla vyprávění, punk, squatting a techno. Berou za srdce!

K nahlédnutí zde.

Čtu

Průběžně po kouskách o životě Miloše Kopeckého. První část jsou souvislé vzpomínky přímo z pera Kopeckého. Víc toho nestihl napsat, a tak zbytek knihy tvoří útržky jeho deníků, vzpomínky jeho poslední ženy, přátel a spolupracovníků a komentáře Miroslava Plzáka k tomu, co Kopecký prožíval v souvislosti se svou bipolární poruchou (čili maniodepresí, kterou si sám pro sebe nazýval neurosa).

Kouzelné vylomeniny "ošlivého židovského chlapečka" a vášeň pro literaturu, film a divadlo. K tomu velmi osobitý humor a zároveň neuvěřitelná kultivovanost. Potěšení číst!