V lednu jsem byla na skvělém divadle a dočista jsem si to zapomněla poznamenat!
Bůh masakru od Yasminy Rezy v Činoherním klubu.
Dokonalá fraška, svižná, výživná, vtipná a živá... a hlavně dokonalé herecké obsazení. V roli afektované Veroniky Ivana Chýlková. Její muž podpantoflák, zdánlivě decentní Aneta a její manžel byznysmen.
Nevím, jaký je film, ale tahle divadelní verze je výborná!
Mám to teď z práce kousek do Dejvic a na Letnou, a tak objevuju tamější kavárny. A že jich tam je!
Dejvický prostor s krásným interiérem a odděleným prostorem, který je možné pronajmout na vlastní akci. Kousek od Hradčanské.
Bývalá mateřinka, roztomilý klub spojený s festivalem Povaleč také kousek od Hradčanské. Disponuje malým divadelním sálem, v němž jsme mimochodem na začátku října viděli hodně pěkné divadlo. Dramatizace knihy Ireny Brežné Nejlepší ze všech světů v podání amatérského souboru Za tři minuty to jede. "Není lehké žít ve šťastné zemi. Štěstí se může kdykoli rozbít a někoho za to potrestají." Raná 60. léta na slovenském maloměstě očima dospívající holčičky.
A nakonec tedy ta Letná, která je skvělými podniky doslova prošpikovaná (namátkou třeba Kavárna pod Lipami u Letenského náměstí, Bistro 8 ve Veverkově nebo kouzelná čajovna ve vodárenské věži za Molochovem, momentálně prý uzavřená z důvodu rekonstrukce). Záletná sova je roztomilý domácký podnik s pohodlnými křesílky a spoustou malých obrázků, které se od obrázků na zdi u babičky v obýváku liší jen tím, že jsou na nich všude sovy :-) Mají skvělé víno a jedinou chybičkou je, že nemají v menu nic sladkého na zoubek.
Krásný film o tanci. A nejen o něm. Pina od Wima Wenderse. Poklona choreografce Pině Bausch, která zemřela těsně před začátkem natáčení. Film měl původně být jejich společným dílem. Poklonou in memoriam se stal až pro Piny náhlý odchod. A tak je pásmem jejích choreografií a vzpomínek mnoha spolupracovníků. Formálně dotaženou koláží výjevů, které jsou samy o sobě krásné, za doprovodu hudby, která se vrývá pod kůži, a v lokacích, které uchvacují svou jedinečností. Nadzemní dráha ve Wuppertalu, městě, v němž Pina založila taneční divadlo, prosklený sál uprostřed podzimního parku, okraj velkolomu, divadelní scéna zaplavená vodou. A tisíc a jeden pohybový nápad, který vytváří svérázný taneční jazyk, zcela srozumitelné výrazivo, které dokonale komunikuje naléhavé emoce a hraje na citlivé struny někde hluboko v duši.
Pokud by se mě někdo zeptal, co je to krása, doporučila bych mu, aby se podíval na tenhle film. Myslím, že by porozuměl.
Zážitek ještě předvánoční. Koncert v Rudolfinu, česká premiéra originálního znění zpívané komorní opery Bohuslava Martinů Čím lidé žijí a klasika Antonína Dvořáka Slovanské tance, pod taktovkou Jiřího Bělohlávka.
Oba hudební zážitky byly dočista jedinečné. Bohuslav Martinů je už od opery Hry o Marii před více než čtyřmi roky v hledáčku mé pozornosti a každé další dílo, se kterým se setkávám, mě ujišťuje o tom, že začíná patřit mezi mé nejoblíbenější skladatele. Operu Čím lidé žijí zkomponoval při svém pobytu v Americe v 50. letech a jako předloha jeho vlastnímu anglicky psanému libretu sloužila Tolstého bajka o osamělém ševci, který měl vidění, v němž mu Kristus slíbil, že jej druhého dne navštíví, a švec mu po několika setkáních toho dne s lidmi s různými osudy musí dát vlastně za pravdu. Opera slavila v USA velký úspěch a v českém překladu byla provedena v 60. letech v plzeňském divadle J. K. Tyla. Provedení v Rudolfinu bylo prvním uvedením původní anglické verze v Čechách. Česká filharmonie zvolila komorní zpívané provedení, ale přesto bylo plné dynamiky a drobných epických náznaků. Vlastně si myslím, že by příběh bylo těžké zinscenovat výpravněji, protože síla kusu spočívá v myšlence a hudbě. Přístup České filharmonie k provedení opery mě nadchl i pečlivostí doprovodné práce. Třeba vydáním obsáhlého článku o kontextu tohoto díla.
Slovanské tance Antonína Dvořáka jsou klasikou, jejichž úvodní melodii zná snad každý, a přesto bylo jejich vyslechnutím dokonalým potěšením, které vedlo k tomu, že jsme si je pořídili i domů.
A zážitek v Rudolfinu nebyl jen hudební. Objevili jsme totiž krásnou kavárnu za rufolfinskou galerií. Místo, ze kterého dýchá klid a stabilita první republiky. Na lístku jsou jen drobná jídla (sendviče, quiche), ale pro posezení u kávy či sklenky šumivého vína nebo nerušenou práci se krásně hodí. Cafe Rudolfinum.
Když mi proplouvá název Lásky shora myšlenkama, tak mě zvukomalebně napadá, zdalipak s ním má něco společného název divadelního souboru LÁHOR/Soundsystem? Tedy kromě toho, že se oboje točí kolem režiséra Petra Marka.
Mimochodem, divadlo v podání tohohle uskupení je výborný! V srpnu v Kabinetu múz na Letní filmové škole v Uherském Hradišti byli obzvláště skvělí. 100 procent alibi o velmi netradičním setkání kdesi na horské chatě. Must see.
Performance dvou legračních Francouzů (Antoine Deeforta a Juliena Fourneta) v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu byla d o k o n a l á !!! Popsat slovy se nedá a video pod odkazem se jí sotva z částečky může přiblížit. Exploze kreativity, absurdity, bastlení, sportovních výkonů a hudební teorie. Chich. Není bez následků. Nezadržitelně rozverná a nakažlivá :-)
V pátek Nadváha, nedůležité: Neforemnost od Schwaba v Divadle Komedie/Pražském komorním divadle. Pro mě trochu hůř stravitelná, než Antiklimax, ale zajímavá a zase plná obrazů a metafor, které jsou absolutně přesné. A zase Gabriela Míčová, která byla skvělá, ze všech herců na jevišti asi nejskvělejší.
A v sobotu Děti moje s Georgem Clooneym. Extrémně dojemný film. A hezký. Ale nevím, jestli jsem si z něj kromě autentického prožitku úmrtí v blízké rodině a kopy mokrých kapesníků odnesla ještě něco navíc... Možná to není málo, ale mě to asi nestačilo. I když Clooney je Clooney a vůbec není pravda, že mu ta role neseděla :-)