Dnes jen malinká noticka o záměru ponořit se do německé hudby. Navnadil mě Carl Maria von Weber se svým Sborem myslivců. Zvrhlý požitek germanofilův :-)
Už pár dní mě při noční práci doprovází Debussy a jeho klavírní skladby. Je to tak dobře stravitelné, až si říkám, jestli ve své době neměl pověst popíkáře :-) Geniálního!
Výběr skladeb za mne často dělá Český rozhlas D-dur. Tak tedy dnes Sergej Prokopjef a jeho Alexandr Něvský op. 78 (kantáta pro mezzosoprán, sbor a orchestr). Koncertní verze filmové hudby ke stejnojmennému filmu Sergeje Eisensteina z roku 1938.
Pro charakteristiku skladby mne nenapadá vhodnější slovo než německé heftig. Hutné, silné, s výraznou mužskou energií (co také čekat u hudby k filmu oslavujícího slavného ruského vojevůdce, že). Tahle skladba se asi nezařadí do okruhu těch, ke kterým se vracím, ale na mapě poznání Prokofjeva, jehož operu Láska ke třem pomerančům jsem si zamilovala, to je důležitý bod.
A taky příležitost prozkoumat zas kousek historie – tentokrát kořeny baltských svárů mezi Západem a Východem. Vzpomínám na kostel sv. Alexandra Něvského v Tallinnu, kde jsem vloni byla, jenž stojí jako ruská upomínka nad městem. Fascinuje mě, že boje mezi pravoslavím (novgorodský kníže Alexandr Něvský) a pobaltskými katolickými rytíři sahají do 13. století. A že pro Alexandra Něvského bylo výhodnější zvolit porobu pod pohanskými či muslimskými Mongoly (respektive Tatary), než se spaktovat se západní církví a vystavit se nebezpečí papežské nadvlády. Tahle sázka vyšla a Alexandr Něvský je jako světec dodnes symbolem ruské svébytnosti.
Uběhlo pár dní a zase mě to zavedlo k Rachmaninovu. Tentokrát si užívám večera s jeho něžnými skladbami pro klavír. Jako předkrm výběr z Debussyho a jeho impresí!
Když se ohlédnu po uplývajících dnech, jsou to většinou momenty. Chvilinky, které svítí do zšeřelých podzimních dnů jako majáčky radosti. Žádné velkolepé vzpomínky na ploše dnů a týdnů. Často jsou to vzpomínky na společnou cestu autem, kdy krásná krajina ubíhá kolem a z autorádia hraje něco lahodného.
Červencové vlny zlatavých polí kdesi na jih od Moravských Budějovic, když jsme jeli pro 20 bochníků chleba do místní pekárny, abychom mohli nakrmit hladové krky na Koberově mlýně. A letní esence Brasilian Soul s křehounkým hlasem Sofi Hawley-Weld ze Sofi Tukker.
Dvacet minut cesty ze Žižkova na Rajskou zahradu v ostrém říjnovém sluníčku, které vykouklo po divoké podzimní přeháňce. Krátká chvilka spolubytí cestou pro kočárek s útulným japonským jazzem.
Chvilky, které sytí i mnoho dnů, týdnů a měsíců poté.
Můj sklon poslouchat vážnou hudbu se v poslední době stále prohlubuje, pročeš si tímto zakládám skromný posluchačský deníček.
Dnes tedy Sergej Rachmaninov a jeho Symfonie č. 2 e-moll z počátku 20. století v podání Oslo Philharmonic.
Je zajímavé, že v poslední době nejčastěji skončím u ruských skladatelů... ať už jsou to romantici jako Rachmaninov nebo daleko větší avantgarda první poloviny 20. století. Těším se, k jakým dalším dílům mě mé objevování zavede!
Začaly teplé večery, kdy jde zvenku tak krásná vůně, že je třeba ponocování okořenit povznášející hudbou!
A tak jsem po mnoha a mnoha letech oprášila romantickou suitu od Rimského-Korsakova Šeherezáda.
Malý střípek na okraj... Jako bych slyšela ozvuky čtvrté skladby (Svátek v Bagdádu. Zkáza korábu, Allegro molto, 4. část) ve skladbě Jupiter Holstových Planet?
Inu, romantici byli oba :-)
Hned z kraje karantény jsme si udělali filmový víkend – vytáhli jsme velkou obrazovku, nalili si dobré víno a zakutali se na velikánském gauči. Oba filmy si takovou přípravu zasloužily.
Portrét dívky v plamenech & Call Me by Your Name
Oba jsou o hledání cest do duše a srdce druhých. Oba výsostně čisté formou i poselstvím. Oba tepající něhou a uměním.
První o ženské blízkosti a intimitě přátelství mezi ženami. Příjezd mladé malířky na středomořský ostrov, kde má namalovat mladou ženu, jež se má vdát, je jen pomyslným plátnem, na kterém se vykresluje celý příběh. Filmové vyprávění je v souladu s hlavní linkou příběhu hluboce výtvarné. Co záběr, to nádherná kompozice, hra barev a textur. Příběh je čistý a jednoduchý, a tak má obrovskou sílu.
Druhý o dospívání, svobodě hledání a složité hře sbližování, v níž se rozehrávají všechny možné struny emocí. Tohle léto v kosmopolitní vile kdesi na italském venkově mi už asi napořád zůstane pod kůží. Kéž bychom jednou vytvořili stejně otevřený, kosmopolitní a v širokém smyslu kultivovaný domov svým dětem!
Jemné nálady prvního filmu si uschovávám v traileru, druhý ve skladbě Sufjana Stevense Mystery of Love.
V pátek jsem se stmíváním vyrazila do Nezdic a cestou jsem poslouchala zahajovací koncert BBC Proms, který z Royal Albert Hall přenášela Vltava. Koncert byl věnovaný britským skladatelům a fenoménu I. světové války v hudbě.
Uchvátila mě suita The Planets od Gustava Holsta z roku 1918. Překvapuje mě, že jsem ji slyšela prvně. Jsou to výrazné a silné melodie, krása na křehké hranici snadné uchopitelnosti. Klidně by mohly být filmovou hudbou nějakého klasického filmu... a také prý několik soundtracků inspirovaly.
V provedení Symfonického orchestru BBC a v dokonalé akustice auta, které jemně sviští temnoucí krajinou, to byl hluboký a krásný zážitek. Pro ochutnání v jiném provedení zde.
Mám v posledních měsících (ale vlastně celý život) velmi bohaté sny. Jsou tak bohaté, že jsou dny, kdy se mi do prostého života ani nechce vstát, a jsou tak živé, že někdy nevím, zda se mi daná událost zdála nebo stala. Někdy mne živě baví, někdy mne naplňují živými emocemi, které přetrvávají dlouhé hodiny po probuzení, někdy jsou tíživé a zlé a mnohdy se mi naopak dozdává to, co v realitě postrádám, a mě pak ke spokojenosti stačí mít jen dost času a klidu na spánek.
A jak už to tak bývá, bylo jen otázkou času, kdy se tohle téma rozvine do hlubšího zájmu. O tom napíšu uschovánku třeba zase jindy. Teď jen krátká uschovánka k filmu Inception, který se z velké části ve snech odehrává.
Vlastně první, co mám potřebu poznamenat, je údiv nad tím, jak je možné, že tak zajímavý a poutavý film je tolik zaplněn násilím a zbytečným napětím (pro ženy vztahová linka, pro muže linka násilí?). Film jsem nedokázala shlédnout na jeden zátah a nejnapjatější pasáž jsem musela přeskočit. Okamžitě mi začaly naskakovat nápady na remake, který by téměř všechno násilí vypustil a vyrobil z filmu zajímavé filosoficko-psychologické drama. Možná by to nebyl takový kasovní trhák, ale rozhodně by vzniklo unikátní dílo, protože obsažené myšlenky jsou velmi zajímavé. Tíha viny, která se propisuje do snů, idea možnosti opravdového (nikoliv jen projektovaného) setkání ve snu (ve filmu zajištěného zvláštním přístrojem), závislost na snění, která z lidí dělá spánkové narkomany... to všechno mi silně rezonuje.
Nemluvě o tom, že film údajně velmi věrohodně vychází z poznatků vědomé práce se sny a s aktivním sněním, a tak je pěkným úvodem do tématu (možná by byl o něco pěknějším v tom remaku, který popisuji výše). Jediná otázka, která mi stále vrtá hlavou (pozor spoiler), se týká následků usmrcení ve snu - dle mé zkušenosti (a je to tak snad řečené i v úvodu filmu) se člověk poté, co ve snu zemře, probudí, ale ve filmu pak smrt při snění ve snění vede k postupnému propadání do takzvaného limbu, kde čas plyne neuvěřitelně pomalu a v němž člověk mentálně zcela zestárne, takže se probudí duševně prázdný a vyhořelý. Konec filmu tak pro mě byl trochu nelogický a nepochopitelný, ale třeba jen budu potřebovat dovysvětlení nebo ještě jedno shlédnutí (uf!).
A na okraj této uschovánky ještě připomínka jednoho - o mnoho příjemnějšího - filmu, který pracuje s poznatky o lidském snění. Roztomilý animák Inside Out, k němuž jsem si napsala uschovánku tady. Zpětně na něm, mimo uschovaného, oceňuju právě to, jak hezky jsou v něm znázorněny snové procesy a jejich význam pro zpracovávání emocí a jak pěkně popisuje, že i když některé velké změny v životě boří základy, na nichž stojí naše osobnost, po nějaké době pobytu v temném údolí, vzniknou základy nové a neméně dobré. Vede mne to k mému celoživotnímu přesvědčení, že člověk musí uvažovat v dlouhých horizontech a když mu není hej, má se jít radši vyspat :-)
Nu, a jako malý bonus nejkrásnější melodie ze soundtracku... bere za srdce!
Edit: Tak už vím, proč se ve filmu ti, co byli zabiti ve snu, neprobudili... spali pod vlivem sedativ. Nu, jak říkám, kdyby se tam tak nestřílelo, tak by citlivější povahy nepřeskakovaly některé scény a hezky by jim to celé došlo :-)