Výběr skladeb za mne často dělá Český rozhlas D-dur. Tak tedy dnes Sergej Prokopjef a jeho Alexandr Něvský op. 78 (kantáta pro mezzosoprán, sbor a orchestr). Koncertní verze filmové hudby ke stejnojmennému filmu Sergeje Eisensteina z roku 1938.
Pro charakteristiku skladby mne nenapadá vhodnější slovo než německé heftig. Hutné, silné, s výraznou mužskou energií (co také čekat u hudby k filmu oslavujícího slavného ruského vojevůdce, že). Tahle skladba se asi nezařadí do okruhu těch, ke kterým se vracím, ale na mapě poznání Prokofjeva, jehož operu Láska ke třem pomerančům jsem si zamilovala, to je důležitý bod.
A taky příležitost prozkoumat zas kousek historie – tentokrát kořeny baltských svárů mezi Západem a Východem. Vzpomínám na kostel sv. Alexandra Něvského v Tallinnu, kde jsem vloni byla, jenž stojí jako ruská upomínka nad městem. Fascinuje mě, že boje mezi pravoslavím (novgorodský kníže Alexandr Něvský) a pobaltskými katolickými rytíři sahají do 13. století. A že pro Alexandra Něvského bylo výhodnější zvolit porobu pod pohanskými či muslimskými Mongoly (respektive Tatary), než se spaktovat se západní církví a vystavit se nebezpečí papežské nadvlády. Tahle sázka vyšla a Alexandr Něvský je jako světec dodnes symbolem ruské svébytnosti.