verrrberrr’s

Když se ohlédnu po uplývajících dnech, jsou to většinou momenty. Chvilinky, které svítí do zšeřelých podzimních dnů jako majáčky radosti. Žádné velkolepé vzpomínky na ploše dnů a týdnů. Často jsou to vzpomínky na společnou cestu autem, kdy krásná krajina ubíhá kolem a z autorádia hraje něco lahodného.

Červencové vlny zlatavých polí kdesi na jih od Moravských Budějovic, když jsme jeli pro 20 bochníků chleba do místní pekárny, abychom mohli nakrmit hladové krky na Koberově mlýně. A letní esence Brasilian Soul s křehounkým hlasem Sofi Hawley-Weld ze Sofi Tukker.

Dvacet minut cesty ze Žižkova na Rajskou zahradu v ostrém říjnovém sluníčku, které vykouklo po divoké podzimní přeháňce. Krátká chvilka spolubytí cestou pro kočárek s útulným japonským jazzem.

Chvilky, které sytí i mnoho dnů, týdnů a měsíců poté.

Tyhle Velikonoce jsme prožili v duchu "chvála jednoduchých věcí". A bylo to krásné.

Minimalizujeme přesuny, a tak konečně zas vymetám místa nejbližší. Kam nohy nedojdou, to oči nevidí. Jeden den po proudu potoka na zříceninu Falkenštejnu. Kalamita oholila skály a odkryla staré struktury. Hluboký příkop, ostré výběžky. Má to své kouzlo! Jen vodopád pod hradem vysychá... Druhý den proti proudu a nekonečné flow s házením žabek do tišiny v jednom z meandrů potoka. Tak čiré uvolnění jsem už roky nezažila. A třetí den jen malá toulka okolními lesy, protože slunečné počasí vystřídal vichr přicházející studené fronty.

A zase to jídlo :-) Když jsem v mobilu procházela svoje fotky z posledního měsíce, zjistila jsem, že tam skoro nic jiného není. Trochu přízemní obrázek, čím teďko žijem. Ale za tu možnost jsem vážně vděčná. Největší úspěch sklidila omáčka z barviva na vajíčka :-) To vezmete červenou řepu, postrouháte a 20 minut povaříte v půl litru vody a dvou lžících octa. Když vývar slijete, zkusíte ve vodě obarvit vejce (ty vám moc nechytnou) a z vyvařené řepy uděláte smetanovou omáčku (ta bude výborná!). Podáváte s těstovinou a parmazánem. Báječná byla taky Bärlauchsoße z medvědího česneku, co nám roste rovnou pod chatou.

A taky veselá bída aneb zapomněli jsme koupit chleba! A tak jsem při toulkách jedli, co dům dal. Tedy brambory, vajíčka a sýr. Zjistila jsem, že to nic originálního není. V Malém Tibetu prý takhle vypadaly všechny svačinky, které J. od tamních horských babiček dostal. Asi tohle menu zavedeme jako standardní výletovou variantu.

Chválím časy omezených možností. Chválím věci jednoduché. Z krizí je třeba čerpat to dobré!

Je krásný, když vás po vyčerpávajícím celodenním jednání zavezou na pozoruhodnou dřevěnou rozhlednu, kde vám její architekt vysvětlí celou geometrickou alchymii jejího zvláštního tvaru. 

Ale o mnoho krásnější je pak sedět u stolu s chytrými lidmi z půlky Evropy, architekty, komunálními politiky a podobně, a poslouchat jejich názory na uprchlickou "krizi", ve kterých převažuje lidskost, soucit a důvěra v samoregulaci společnosti, která se s každým posunem vždycky znovu dobře vyrovná. Je krásné poslouchat věcné a rozumné názory nizozemského starosty poměrně velkého městečka, v nemž se nachází uprchlický tábor, na to, jak současných 70 tisíc uprchlíků v Holandsku není nic proti přistěhovaleckým vlnám v posledních několika stech letech (z bývalých kolonií i odjinud, naposledy ve velké míře třeba z Indonésie), a cítit se na hony vzdálená plácání prázdné slámy planými teoretiky u nás doma, kteří uprchlíka viděli jen ve zprávách na Nově a pár stovek uprchlíků v detenci vnímají jako zásadní ohrožení civilizace a kulturního odkazu naší české kotliny... Jsem vděčná, že se mohu dívat i za okraj svého talíře. Dává mi to velkou naději a do duše vnáší klid.

Nejkrásnější vzpomínka letošního léta.

Berounka ve vedrech. Hladina tak nízká, že se u Srbska dalo brodit. A nad Svatým Jánem tak krásně jako vždycky. Juj.

O víkendu jsem zažila neuvěřitelný překvapení. Brno se z ospalého provinčního města, jehož první a poslední asociací pro mě dlouho byla šeď, vylouplo do tepajícího města plného kultury, života a barev! Pamatuju sobotní procházky večerním městem duchů, na jejichž konci byl jeden zajímavý podnik... ale dočista prázdný. A tento víkend... posezení v café Jedna báseň, vedle tepající bar Kabinetu múz. Bar, který neexistuje. Italské dobroty v bistru Cattani (při té příležitosti je samozřejmě nutné zmínit i kouzelné Bistro Franz se skvělým interiérem a funkcionalistické Era Cafe, které znám už delší dobu). A na závěr Paolo Caffe s dokonalým výhledem na polovinu Brna - prosklená kavárna v nejvyšším patře někde mezi Petrovem a Špilasem. Nadšení!

Moře bylo krásný, čirý a teplý, památky dechberoucí, ale jestli mě něco opravdu chytilo za srdce, tak rhodoský vnitrozemí... klikatý silničky, poloopuštěný vesničky, polorozpadlý domy, které by se daly hodiny prolézat, výhledy a malé kostelíčky uprostřed ničeho, u kterých najednou dva pánové prodávají to nejlahodnější ovoce, jaké jsem kdy jedla, a nakonec neuvěřitelnej hotel v alspkém stylu, dočista Grand Hotel Budapešť, jenomže uprostřed subtropického ostrova. Jestli se na Rhodos někdy vrátím, prošmejdím ty hory křížem krážem a skrz na skrz!

Krásné dny u Janky v Mikulově. V kamenném renesančně klasicistním domě ve staré židovské uličce, v jehož útrobách není horko, ani když se teploměr venku dostane mimo měřítka.

Na dvorečku Janky domu při večerním popíjení nebo dopolední četbě v houpací síti. V ulicích Mikulova s Yuykou. Se všemi ostatními za úplňku na Svatém kopečku a na večerním koupání v lomu a na vínku v Café Bárta. S Ju na půjčených kolech přes vinice na kraj lednicko-valtických parků do Hraničního zámečku, kde se ze stinné terasy dají pozorovat ptáci na břehu Hlohoveckého rybníka.

Mikulov je kouzelné město. Samo o sobě je díky položení a staré zástavbě malebné a ještě tam vzniká spousta nových architektonických počinů. Galerie Závodný z bělostného vápence, která svými čistými křivkami a dokonalou jednoduchostí přesně vyplňuje místo, pro něž byla vyprojektovaná místním architektem Děngem. Jedinečná stavba v roce 2012 po právu získala Grand Prix architektů a v Mikulově představuje umění světové úrovně. Teď zrovna průřez tvorbou Karla Malicha, jehož retrospektivní výstavu jsem před pár lety minula v Praze. Mimochodem, nadšení z jeho prostorové kresby, kterou tvoří za pomoci konstrukcí z drátů!

A také třeba Galerie Konvent, která vznikla citlivou přestavbou rozpadlého kapucínského kláštera. Zajímavé je, že za oběma projekty stojí místní lidé, fyzické osoby, které své prostředky a nadšení investují do kultivace prostředí, ve kterém žijí, a daří se jim to víc než dobře.

Jinak za zmínku stojí také třeba roztomile hipsterské Bistro Kuk. A uschovánka od Janky na příště – moravské Thajsko v luzích na soutoku Moravy a Dyje!

Nikdy dřív mi Krkonoše nijak nepřirostly k srdci, ale od té doby, co jsem objevila Luční, mám neustálé nutkání se vracet!

Běžky koncem prosince a sněžnice koncem ledna. Dvě krásný sněhový pohádky.

Když člověk rychle proběhne cirkusem Pece nebo Špindlu a dostane se nahoru do kopců, jsou to najednou úplně jiné hory. Teď v zimě navíc docela prázdné.

A Luční samotná je kouzelná. Dřevěný pelíšek uprostřed sněhové pouště, bouda velká, ale útulná. Vaří si vlastní pivo a pečou vlastní pečivo. S milou obsluhou, pěknými pokojíčky za dobrou cenu a příjemným osazenstvem (snad díky tomu, že se sem nedá dojet autem). Osm kilometrů z Pece, které se podle tyčí dají ujít i za tmy. Malý zázrak.

Toulat se krajem. Celé odpoledne sedět ve stínu a pročítat místní kroniku. Navečer se vykoupat v průzračné vodě a pak usnout v borůvčí pod voňavými borovicemi s výhledem na hvězdy. Vést nekonečné hovory, prolézat zborcené zbytky sudetského mlýna a cachtat se v opuštěném náhonu a pak znovu vést nekonečné hovory. Pěšinu vyměnit za mělký potůček, kterým se v horku tak krásně jde. A stále dál hovory. Znovu koupání v průzračné vodě. Zlatavé světlo pozdního odpoledne. Voňavý vzduch, louka a zastavený čas. Do Prahy daleko a nechce se. Nejkrásnější víkend.

Pěšinka.

Read more »