Řím

Město platanů. Krásné stromy. Ztepilé, mohutné a přece plné světla. Může za to světlounká kůra i jemná zeleň listů. Něha a síla.

Vzpomenu-li si na Řím, vidím před očima nábřeží nad Tiberou. Vidím-li před sebou platany, vzpomenu si na Řím.

Řím na podzim. Krátce poté, co odjel. A Řím na jaře. Krátcé poté, co se vrátil. Nevím, jestli to bylo tím, ale Řím je pro mě městem únavy. Divoké město, které je krásné, ale tak trochu neuchopitelné. Ve srovnání s jinými místy v Itálii zvláštně odtažité a tak nějak málo srdečné.

Chladné město plné horkých hlav. A stromů, přes jejichž větve prosvítá do ulic slunce a zastavuje na malinkou chvilku čas. Jako by se v tu chvíli dělo kouzlo.

Čtení

Ze zvyku vozit si s sebou na cesty nějakou knihu místního autora nebo knihu, jejíž děj je do místa zasazen, se mi odvinulo čtení na celé letošní předjaří. Ještě stále čtu trochu zdlouhavě a mám dny, kdy je mi lépe bez jakýchkoliv textů, ale obě marocké knížky jsem nakonec přelouskala s velkou chutí, ač z velké části až zpátky doma.

Jejich autorem je Paul Bowles, americký spisovatel, který strávil většinu svého života v marocké Tandže. V knihovně jsem objevila dvě jeho knížky. Pavoučí dům, který se zabývá především politikou, kolonialismem, náboženství a marockou kulturou, a slavný román Pod ochranou nebe, drásavý příběh manželské krize dvou Američanů v severoafrické poušti.

Do Maroka jsem si zabalila Pavoučí dům. Neodvážila jsem se vozit si s sebou cizí vztahové problémy a politické téma znělo zajímavě. Příběh se rozjíždí zvolna, ale rozhodně stojí za to vytrvat, i když na začátku má člověk chuť  knížku nechat ležet a sáhnout po jiné. Odehrává se v bouřlivých 50. letech, kdy se Maroko vyvlékalo z francouzské koloniální nadvlády (v originále vydaná v roce 1955). V novelce je zachyceno jen pár bouřlivých dní kolem obléhání Fezu Francouzi a Berbery, ale přesto kreslí marocké reálie tak barvitě, že je dokonalým průvodcem k pochopení hlubších vrstev téhle země. Střet evropského a arabského. Evropská touha po pokroku a lineární odvíjení dějin versus islámská intuitivnost, cykličnost a smyslupné neracionálno. Velká úcta ke kořenům islámského pojetí světa reprezentovaným nevzdělaným chlapcem Amrem, jenž pochazí z šerífské rodiny, od potomků Proroka. Klíč k pochopení severoafrické národní emancipace, marocká národní strana nezávislosti Istiklál a propaganda marockých politiků i francouzských kolonialistů v kontrastu s hlubokou tradicí a moudrostí, již v rukou obrací mladičký Amr a která tak fascinuje Američana Stenhama. Maročtí Židé jako opakované oběti vylévané zlosti. Divocí Berbeři z hor jako nástroj v rukou Francouzů k zastrašení Arabů, jež žijí ve městech. Vykreslení venkovské náboženské slavnosti pod širým nebem. Spousta marockých pojmů a arabských slovíček. Ale také hodně mizerný překlad plný překlepů a nekonkzistentního užívání pojmů. Ta kniha ale přesto stojí za to. Nejen pro ty, kdo cestují po Maroku a chtějí se mu dostat víc pod kůži.

Pavoučí dům jsem nakonec dočetla téměř jedním dechem a silně jsem toužila pokračovat na stejné vlně. Proto jsem plynule navázala. Pod ochranou nebe, slavný Bowlesův román. Jeho první dílo vydané roku 1949, nejuznávanější, nejslavnější, zfilmované do poměrně známého filmu z roku 1990. Ten román je pro mě slovy neuchopitelný, hluboký a silný. Nechápu, jak Bowles dokázal hned v prvním díle tak přesně, křehce a lehkonoze vystihnout odstíny vztahových bolestí, pochyb a pozdních prozření. Ta knížka je silná, šílená a děsivá. Plná krásných obrazů. Plná přesných popisů. A ne náhodou je její třetí část nadepsána citátem z Kafky: "Od jistého bodu dál už není návratu. Takového bodu je nutno dosáhnout." Z toho příběhu mrazí.

Těším se, že mi Bowles ještě někdy zkříží cestu. Nejen proto, že poodkrývá svět, který je nám vzdálený a který skrze novinové zprávy nedokážeme zcela pochopit a v němž jen s obtížemi diferencujeme, ale i pro jeho schopnost nahlédnout do lidí a vydestilovat jejich esenci s dokonalou přesností. Skrytý poklad.

Čtvero dialogů

Bejt pořád nemocná je pěkná otrava, ale měkoučké vězení uprostřed peřin umí i odměňovat. Vodí mě po krajinách snů a propojuje myšlenky a vzpomínky, které jinak zůstávají v prachu u cesty.

Vzpomněla jsem si na básničku, kterou před pár týdny vyčaroval z asociací a vzpomínek Richie.

Poslední
(Vladimír Holan)

Poslední list se třese na platanu,
neboť  on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné.
Třesu se, Bože můj, neboť  tuším,
že brzy umřu a pevný měl bych být.
Z každého stromu spadne i ten nejposlednější list,
neboť  on není bez důvěry k zemi.
Z každého člověka spadne i ta poslední přetvářka,
neboť  prkno v márnici je docela prosté.
List nemusí tě, Bože, prosit o nic,
dal jsi mu růst a on to nepokazil. 

Ale já...

A pak jsem si vzpomněla, že jsem její kousky našla na albu Hradišťanu Chvění (Suita Dialogů). A pak jsem to album objevila na Google Play. (Mimochodem Google Play - stále dokola nadšení, nadšení, nadšení - alba za necelou stovku, konečně legální možnost prozkoumávat novou hudbu!)

A  od té chvíle se nemůžu nabažit.

Holanovy a Skácelovy verše. Tichoučké chvilky i burácení symfonického orchestru. Alikvotní zpěv z divokého Altaje.

K ochutnání na youtube třeba Altajské nebe. Zase jedno místo, které si mi dokola vrací. Mongolsko, Sibiř, Bajkal...?

Z cest

Ještě cítím vůni večerního vzduchu, ve kterém se chvěje vlhko od moře, a ještě mám šrámy na nohou, jak jsem se prodírala zarostlou cestou ke starému klášteru nad srázem. Ale jsem už zpět.

Cesta nakonec byla krásná. Pro ty dvě noci a jeden den ve Volteře především. Je zvláštní, že v některým místech přestává všechno být, jak bylo, a začíná být poznovu a lépe. Marně si lámu hlavu, zda na mě ten zvláštní klid přešel z kamených zdí v bývalém klášteře, kde jsem spala, nebo to přišlo jen tak. Ale ta vyrovnanost, víra a bezpodmínečné vnitřní štěstí ve mně myslím zůstanou ještě dlouho. Důvěrně známé prostředí letiště (jak jsou všechna nesnesitelně stejná) a pak Prahy to všechno zas setřely (najednou tak silná touha utéct a být nadlouho pryč!), ale je důležité vědět, kam jsem v tom klidu za oknem otevřeným do klášterního atria nahlédla.

Cesta byla krásná i z jiných důvodů.

  1. Znovu jsem zjistila, že vášnivě ráda cestuju sama. Dává mi to obrovskou volnost a nerušenou vnímavost. Možná i nádech dobrodružství. Je to pozůstatek osamělých služebních cest vylepšených o malé výlety po okolí, které se mi většinou svou radostností zapsaly hluboko pod kůži, ale je to také tím, že k sobě jen těžko hledám někoho, kdo vidí krajinu a města stejně jako já. Kdo chce chodit postranními uličkami, drát se lesem na odlehlá místa, nekonečně dlouho hladit kočky a hledat ty nejzapadlejší hospůdky, kde mají víno, sýr i klobásky prostou a jedinečnou chuť.
  2. Zjistila jsem, že koupat se v moři na konci října je kouzelnej zážitek, voda ani vzduch vůbec nebyly chladné! Nechápu paní na recepci hotelu Torre di Cala Píccola, která mi na dotaz, zda jedu správným směrem, řekla, že ne, že už je hrozná zima :-) Vůbec jsem zjistila, že Itálie na konci října rozhodně není po sezóně, i když se tak tváří! Jeden den sprchlo, ale jinak bylo krásně (tričko a sandály) a kombinace zelených luk, stromů a keřů s holými větvemi, spadaným listím a zoranými poli je jednoznačně podmanivá, stejně jako procházka po javorovém listí, které voní podzimem jako doma, ale přesto jinak, protože se ta vůně míchá s lehounkým tušením jihu. I na konci října v Toskánsku zpívají ptáci a voní kvetoucí stromy!
  3. Mému milému bratránkovi jsem do Pisy přivezla Dekameron v italštině z blešího trhu na jednom náměstíčku v Římě a houževnatou kytičku do studentského pokojíčku.
  4. Splnila jsem si sen a pár dní jsem řídila kouzelnej Fiat 500! Nejkrásnější autíčko, které nejspíš nikdy nebudu mít. 
  5. ...

Jinak jsem taky zjistila, že navigace je fajn, ale kdyby mi paní na recepci v hostelu nedala papírovou mapu, tak se ve snaze odjet pryč motám středním Toskánskem ještě teď (ne že by ty křivolaké silničky uprostřed ničeho nebyly hezké, ale člověk začne být nervózní, když vidí, kolik mu zbývá benzínu v nádrži a času do odletu).

Vzato kolem a kolem jsem zjistila, že tohle je země, do které se chci vracet a kterou chci poznat důkladně (a doufám, že poměr naplánovaných a zrealizovaných cest do tohohle kouta světa se rychle vylepší!). Pro jistotu jsem si už předpřipravila seznam míst, kam se chci příště nutně podívat (především liduprázdné pobřeží Monti Dell'Uccellina a toskánské městečko na kopci Massa Maríttima). Doufám, že tentokrát mi nebude trvat celých dvanáct let, než se vrátím.

Toskánsko bylo zkrátka krásné. Krásné byly i první dny v Římě s V. a A., ale cestovat o samotě a mimo velká města má prostě úplně jiné kouzlo.

...

Je zvláštní vypustit do volného prostoru něco tak osobního. Člověk nejdřív pocítí stud. Pak si řekne, že to prostě muselo ven. A nakonec si v konfrontaci se světem tam venku může říct, že jsou i horší věci.

V Římě je krásně. Pod Španělskými schody jsem si koupila rudou růži. V kostele Trinità dei Monti a kostele na Piazza del Popolo jsem nechtě usnula. A večer mi došlo, že to posrané si (stejně jako svou vyhýčkanou narkolepsii) budu vláčet všude s sebou. Alespoň na čas.

Rotolando verso sud!

Sbohem slzám, smutku a trápení! Jedu na jih! Celej svuj posranej život nechávám, ať si je, kde chce. Já jedu na jih a budu rozhodně jinde! Přišel čas začít žít zlehka. Plynout. Nastavit tvář něžnému podzimnímu vánku! Muj milej kamarád Toño z Berlína mi na cestu přibalil tuhle písničku. Verso sud!!! Bude to krásný!