Ještě cítím vůni večerního vzduchu, ve kterém se chvěje vlhko od moře, a ještě mám šrámy na nohou, jak jsem se prodírala zarostlou cestou ke starému klášteru nad srázem. Ale jsem už zpět.
Cesta nakonec byla krásná. Pro ty dvě noci a jeden den ve Volteře především. Je zvláštní, že v některým místech přestává všechno být, jak bylo, a začíná být poznovu a lépe. Marně si lámu hlavu, zda na mě ten zvláštní klid přešel z kamených zdí v bývalém klášteře, kde jsem spala, nebo to přišlo jen tak. Ale ta vyrovnanost, víra a bezpodmínečné vnitřní štěstí ve mně myslím zůstanou ještě dlouho. Důvěrně známé prostředí letiště (jak jsou všechna nesnesitelně stejná) a pak Prahy to všechno zas setřely (najednou tak silná touha utéct a být nadlouho pryč!), ale je důležité vědět, kam jsem v tom klidu za oknem otevřeným do klášterního atria nahlédla.
Cesta byla krásná i z jiných důvodů.
- Znovu jsem zjistila, že vášnivě ráda cestuju sama. Dává mi to obrovskou volnost a nerušenou vnímavost. Možná i nádech dobrodružství. Je to pozůstatek osamělých služebních cest vylepšených o malé výlety po okolí, které se mi většinou svou radostností zapsaly hluboko pod kůži, ale je to také tím, že k sobě jen těžko hledám někoho, kdo vidí krajinu a města stejně jako já. Kdo chce chodit postranními uličkami, drát se lesem na odlehlá místa, nekonečně dlouho hladit kočky a hledat ty nejzapadlejší hospůdky, kde mají víno, sýr i klobásky prostou a jedinečnou chuť.
- Zjistila jsem, že koupat se v moři na konci října je kouzelnej zážitek, voda ani vzduch vůbec nebyly chladné! Nechápu paní na recepci hotelu Torre di Cala Píccola, která mi na dotaz, zda jedu správným směrem, řekla, že ne, že už je hrozná zima :-) Vůbec jsem zjistila, že Itálie na konci října rozhodně není po sezóně, i když se tak tváří! Jeden den sprchlo, ale jinak bylo krásně (tričko a sandály) a kombinace zelených luk, stromů a keřů s holými větvemi, spadaným listím a zoranými poli je jednoznačně podmanivá, stejně jako procházka po javorovém listí, které voní podzimem jako doma, ale přesto jinak, protože se ta vůně míchá s lehounkým tušením jihu. I na konci října v Toskánsku zpívají ptáci a voní kvetoucí stromy!
- Mému milému bratránkovi jsem do Pisy přivezla Dekameron v italštině z blešího trhu na jednom náměstíčku v Římě a houževnatou kytičku do studentského pokojíčku.
- Splnila jsem si sen a pár dní jsem řídila kouzelnej Fiat 500! Nejkrásnější autíčko, které nejspíš nikdy nebudu mít.
- ...
Jinak jsem taky zjistila, že navigace je fajn, ale kdyby mi paní na recepci v hostelu nedala papírovou mapu, tak se ve snaze odjet pryč motám středním Toskánskem ještě teď (ne že by ty křivolaké silničky uprostřed ničeho nebyly hezké, ale člověk začne být nervózní, když vidí, kolik mu zbývá benzínu v nádrži a času do odletu).
Vzato kolem a kolem jsem zjistila, že tohle je země, do které se chci vracet a kterou chci poznat důkladně (a doufám, že poměr naplánovaných a zrealizovaných cest do tohohle kouta světa se rychle vylepší!). Pro jistotu jsem si už předpřipravila seznam míst, kam se chci příště nutně podívat (především liduprázdné pobřeží Monti Dell'Uccellina a toskánské městečko na kopci Massa Maríttima). Doufám, že tentokrát mi nebude trvat celých dvanáct let, než se vrátím.
Toskánsko bylo zkrátka krásné. Krásné byly i první dny v Římě s V. a A., ale cestovat o samotě a mimo velká města má prostě úplně jiné kouzlo.