Je zvláštní vypustit do volného prostoru něco tak osobního. Člověk nejdřív pocítí stud. Pak si řekne, že to prostě muselo ven. A nakonec si v konfrontaci se světem tam venku může říct, že jsou i horší věci.
V Římě je krásně. Pod Španělskými schody jsem si koupila rudou růži. V kostele Trinità dei Monti a kostele na Piazza del Popolo jsem nechtě usnula. A večer mi došlo, že to posrané si (stejně jako svou vyhýčkanou narkolepsii) budu vláčet všude s sebou. Alespoň na čas.