Město platanů. Krásné stromy. Ztepilé, mohutné a přece plné světla. Může za to světlounká kůra i jemná zeleň listů. Něha a síla.
Vzpomenu-li si na Řím, vidím před očima nábřeží nad Tiberou. Vidím-li před sebou platany, vzpomenu si na Řím.
Řím na podzim. Krátce poté, co odjel. A Řím na jaře. Krátcé poté, co se vrátil. Nevím, jestli to bylo tím, ale Řím je pro mě městem únavy. Divoké město, které je krásné, ale tak trochu neuchopitelné. Ve srovnání s jinými místy v Itálii zvláštně odtažité a tak nějak málo srdečné.
Chladné město plné horkých hlav. A stromů, přes jejichž větve prosvítá do ulic slunce a zastavuje na malinkou chvilku čas. Jako by se v tu chvíli dělo kouzlo.