Bejt pořád nemocná je pěkná otrava, ale měkoučké vězení uprostřed peřin umí i odměňovat. Vodí mě po krajinách snů a propojuje myšlenky a vzpomínky, které jinak zůstávají v prachu u cesty.
Vzpomněla jsem si na básničku, kterou před pár týdny vyčaroval z asociací a vzpomínek Richie.
Poslední
(Vladimír Holan)
Poslední list se třese na platanu,
neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné.
Třesu se, Bože můj, neboť tuším,
že brzy umřu a pevný měl bych být.
Z každého stromu spadne i ten nejposlednější list,
neboť on není bez důvěry k zemi.
Z každého člověka spadne i ta poslední přetvářka,
neboť prkno v márnici je docela prosté.
List nemusí tě, Bože, prosit o nic,
dal jsi mu růst a on to nepokazil.
Ale já...
A pak jsem si vzpomněla, že jsem její kousky našla na albu Hradišťanu Chvění (Suita Dialogů). A pak jsem to album objevila na Google Play. (Mimochodem Google Play - stále dokola nadšení, nadšení, nadšení - alba za necelou stovku, konečně legální možnost prozkoumávat novou hudbu!)
A od té chvíle se nemůžu nabažit.
Holanovy a Skácelovy verše. Tichoučké chvilky i burácení symfonického orchestru. Alikvotní zpěv z divokého Altaje.
K ochutnání na youtube třeba Altajské nebe. Zase jedno místo, které si mi dokola vrací. Mongolsko, Sibiř, Bajkal...?