Předzvěstní

Herbsttag

Herr: es ist Zeit. Der Sommer war sehr groß.
Leg deinen Schatten auf die Sonnenuhren,
und auf den Fluren laß die Winde los.

Befiehl den letzten Früchten voll zu sein;
gib ihnen noch zwei südlichere Tage,
dränge sie zur Vollendung hin und jage
die letzte Süße in den schweren Wein.

Wer jetzt kein Haus hat, baut sich keines mehr.
Wer jetzt allein ist, wird es lange bleiben,
wird wachen, lesen, lange Briefe schreiben
und wird in den Alleen hin und her
unruhig wandern, wenn die Blätter treiben.

///

Podzimní den

Tvé léto, Pane, skončilo. Je čas.
Přikryj svým stínem na orloji metrum
a vydej větrům nivy napospas.

Posledním plodům dva jižnější dny
dopřej a rozkaž, by se naplnily
a odevzdaly z tajemné své síly
těžkému vínu sladkost poslední.

Kdo bez střechy je, bez ní dočká tmy.
Kdo osaměl, sám bude chléb svůj jísti,
bdít bude, číst, psávat velmi dlouhé listy
a bude s listím hnaným po zemi
neklidně bloudit odlehlými místy.

Rainer Maria Rilke, překlad Jan Skácel

...

Neplavil jsem se po mořích
a přece sedím v lodi
nade mnou nebe ve mně hřích
dva věrní lodivodi

Namísto stěžně vztyčen kříž
tak pořád doufám že mě něžně
nad vodou podržíš

(Ivan Martin Jirous)

...

Je skvělé mít kolem sebe skvělé muže! Jeden mě dnes narozeninově opil dvěma sklenkami prosecca téměř v pravé poledne na pontónku na kraji Vltavy a věnoval mi knihu básní s nádherným názvem Estetická lasička a druhý mi navrátil euforické nadšení pro jazz, v němž není ani stopy po bolestných vzpomínkách, a to rovnou svými vlastními skladbami na pomezí jazzového experimentu a intimního pohlazení. Život je krásný!

...

Einmal wichtig gewesen zu sein,
für jemanden, der einem selber
so wichtig war, dass man glaubte,
alles vorher sei unwichtig gewesen,
und nichts könnte nachher wichtiger werden
als dieses eine Mal –
es bleibt und wird zu erfülltem Leben.

Auch wenn man es längst vergessen wähnt.

(Christine Busta, Inmitten aller Vergänglichkeit)

Frühlingsfreude!

Aus einem April
(Rainer Maria Rilke)

Wieder duftet der Wald.
Es heben die schwebenden Lerchen
mit sich den Himmel empor, der unseren Schultern
schwer war;
zwar sah man noch durch die Äste den Tag, wie er
leer war, –
aber nach langen, regnenden Nachmittagen
kommen die goldürbersonnten
neueren Stunden,
vor denen flüchtend an fernen Häuserfronten
alle die wunden
Fenster furchtsam mit Flügeln schlagen.
Dann wird es still. Sogar der Regen geht leiser
über der Steine ruhig dunkelnden Glanz.
Alle Geräusche ducken sich ganz
in die glänzenden Knospen der Reiser.

(Zase jednou Rilke... tak krásně malující proměny v ročních dobách.)

...

Ty
Václav Hrabě

To není alej kaštanů které kvetou
to není zástup andělů s myrtou
to je noc
Modrá a bílá
Na Vltavě zamrzly lodě a svatební kytice

Máš oči jako tabák
A stromy na podolském hřbitově
jsou cypřiše a stříbrné štiky
Jednou jsi řekla: „Já si tě najdu"
Je noc
Modrá a bílá
Kouř u stropu se chvěje jako tvoje ruce
V bytě nad námi někdo poslouchá Handla
slyšíš
"Vodní hudba"
napudrované růže
v téhle zimě
to je ale nerozum že?

Máš oči jako tabák
Bojím se abych to všechno nezkazil
nějakým překrásným gestem

Až půjdeš zítra ode mne
potkáš paní domácí jak se vrací
s masem na neděli
bude se divit že jsi tak mladá
a už se touláš po nocích

Pak si řekne že jsou tím stejně vinni
komunisti
"Podolí není Montmartre" upozorní mne jemně
inženýr z prvního patra
Dáma v tramvaji se ušklíbne
protože budeš hrozně moc vonět kouřem

Bude ráno
Střízlivé
šedé a moudré jako vlasy mého otce
Málokdo si všimne
že máš oči
jako tabák

...

Chodím si do Valentinské jak ke starému kamarádovi, který přesně ví, jakou knížku mi kdy dát do ruky. Vždycky mi v policích padne oko právě na tu knihu, která mi zrovna hezky ladí do života.

Nedávno jsem si přinesla výbor z díla Miroslava Holuba. Jeho báseň o rovné páteři si pamatuju ještě z hodin literatury, ale má spoustu daleko lepších kousků. Vkrádá se mi do života drobnými náznaky už přes půl roku (básničkou, kterou v létě přinesl na piknik T., jinou básní, kterou někdo poslal do skupiny Poezie pro každý den). A teď tedy celá ta sbírka...

Poledne

Den kotví na mělčině.

Stromy se chtějí štěstím,
zpívají
nesmrtelní motýli.

Nebe je sladké
jako tvář, již milujeme.

Dětské hlásky
se kutálejí strání.

Slunce,
zpěv,
klid:

něco se chystá.

Básník z nefritu

Netušila jsem, že básník Li Po byl samé víno anebo splíny! Při jednom ze svých výletů do antikvariátu ve Valentinské jsem narazila na Hrubínovy překlady starých čínských básníků a Li Povy básně tvoří snad polovinu (Hrubín jej prý měl ze všech nejradši).

Ale jsou tam i krásné střípky zastaveného času. Touha po klidu daleko v horách.

Sám na hoře Ťing-tching

Vzlétají ptáci. Osamělý oblak
lenivě někam pluje, odplouvá
Neomrzí nás na sebe se dívat,
ta hora na mne a na horu já.

Klášter na vrcholu hory Tchi

V klášteře na hoře jsem na nocleh.
Natáhnu ruku, hvězd se dotknu všech.
A nebešťany abych nepolekal,
mlčím a tajím dech.

Tak nějak jsem si Li Povu poezii vždycky představovala...