verrrberrr’s

Špatně jsem plel -
květ svlačce
něžně září.

(opět Jan Frolík)

Tak tohle si skoro zdráhám poznamenat. Ale, že jsem si ta slova opsala do sešitu (díky čemuž teď putují sem), nebyla nijak hluboká filozofie. Je to další tribí uschovánka. Tentokrát od Jana Frolíka. Z cyklu básní zachycujících jeho vztah ke stárnoucí mamince. Stojí za to přečíst i ten zbytek básní v cyklu. Vlastně stojí za to celá sbírka, která má témat mnohem víc.

Matka v pětaosmdesáti

(4)

Vodklada horší než lenoch
vždycky tvrdívala
o tátovi a o mně,
a dodnes do všeho se pouští
hned, bez otálení,
zatímco já se stále pídím
po Věčnosti, která by schvalovala
mé kroky životem.

(Jan Frolík, sbírka Útěcha z ornitologie)

Brouzdám se vysokou trávou a luštím písmo větru a deště. Co nám sděluje toto poselství? Že foukal vítr a pročesával trávu, že lilo jako z konve a slehlá tráva se opět zvedla! Cožpak to nestačí k básni?

(Josef Kroutvor, jedna z tribích uschovánek)

Divoké husy

Oblohou mživou
odplouvá hejno divokých hus:
na šedém papíru
písmenek znaky –
vybledlá tuš.

(Cumori Kunimoto, Verše psané na vodu, sbírka klasické japonské poezie)

Na klobouk z rákosu
žuch
spadla mi kamélie.

(Taneda Santóka)

Na konci léta
okolo tratí hoří tráva
neslyšným, bílým plamenem.

Vagony míjejí a míjejí i dny
s náklady těžkými jak vykácená tma.
Hlomozí dlouhé vlaky.

A náspy hoří.
Neslyšně hoří ostrá suchá tráva,
má divné jméno mezi očima.

Sveřep.

Sveřep tak trochu vzpřímený.

Jan Skácel (Hodina mezi psem a vlkem)

Duben byl bláznivý. Plný únavy. Plný zmatků a nejistot. Plný zaťatých pěstiček.

Ztratila jsem mezitím trochu chuť cokoliv si zapisovat, protože věci vypadaly složitě a navíc nebylo moc kdy. Dělo se toho hodně.

Hlavně cesty. Místo vymodlené cesty na Sicílii nebo kamkoliv hodně na jih alespoň krátká cesta trochu na jih, s V. do Znojma a s L. do Wachau. A taky do Moskvy. A do Barcelony. A do Budapešti (to ještě v březnu). A s rodiči na Tetín. A s rodiči do Bärnau a do pohraničí za Tachovem. A s maminkou do Mariánek. A bohužel ne do Kyjeva, ačkoliv to byl plán a těšení a očekávání, naše i přátel. Místo toho dva dny na chatě v lesích a setkání s A., K. a jejich malou B. a toulky Sudetama.

Vlastně toho bylo tolik, že se člověk ani nemůže divit, že ten duben byl tak šílený. A že se během něj žádné věci nepohnuly. A že vlastně nebyl tak špatný. (I když se to vždycky zdá až zpětně.)

Filmů, knížek a snů mezitím moc nebylo. Objevila jsem Terapii, seriál HBO s Karlem Rodenem v hlavní roli. A začala jsem číst Vejce a já od Betty MacDonaldové (pořád se mi ho nedaří dočíst, protože nemůžu pochopit, jak se jí na té samotě v horách mohlo nelíbit - což je typické pro někoho, kdo se už několikátý měsíc cítí ve městě jako v kleci, ale o skutečném životě tam venku nemá ani páru) a díky cestě do Barcelony jsem se znovu vrátila ke Stínu větru od Carlose Ruize Zafóna (pořád mi ještě připadá jako velmi napínavý, tajuplný a poutavý příběh, ale trochu mě ruší celá halda klišé a dějových berliček - stále ale ještě na únosné míře). A impulzivně jsem si koupila verše od Zahradníčka (ale zjistila jsem, že jsou moc temné a fascinované vírou a smrtí). A zemřela má milovaná fotografka, paní Dagmar Hochová, fotografka (nejen) světa dětských lumpáren a pihatých rošťáků. A nenavštívila jsem Treťjakovskou galerii, i když jsem to měla na dosah.

A právě teď mi do uší hrajou zadumaní Priessnitz o jaru a o andělech a mě je po dlouhej době zase trochu dobře a trochu klidně a trochu jistě. Bláznivé měsíce jsou možná někdy potřeba.

Jak se staví plot

Jedna tyčka, druhá tyčka,
třetí tyčka, potom kůl,
čtvrtá napříč jako příčka,
hned tu máme plotu půl.

Druhou půlku uděláme
jako první plotu půl,
pátou tyčku k šesté dáme,
další příčku, další kůl.

Dřív než vítr plůtek sklátí,
nahrnem ke kůlům zem,
a až bude pevně státi,
honem ten plot přelezem.

- Jan Skácel -

Spoustu entuziazmu při tvoření nového a ještě více při překonávání vytvořeného i v roce 2012 přeje verrrberrr!