Asi vážně stárnu. Nepřišla jsem na to, jak uploadovat tuhle fotku na svůj Flickr... a tak si ji uschovávám alespoň zde.
Bývaly časy, kdy jsem kromě pořizování takovýchhle obrázků Žižkova a jejich uploadování na Flickr nedělala nic moc jiného. Vede se mi dneska po mnoha stránkách lépe. A přesto tahle uschovánka jako připomínka zašlých časů... protože měly svoje kouzlo :-)
Duben byl bláznivý. Plný únavy. Plný zmatků a nejistot. Plný zaťatých pěstiček.
Ztratila jsem mezitím trochu chuť cokoliv si zapisovat, protože věci vypadaly složitě a navíc nebylo moc kdy. Dělo se toho hodně.
Hlavně cesty. Místo vymodlené cesty na Sicílii nebo kamkoliv hodně na jih alespoň krátká cesta trochu na jih, s V. do Znojma a s L. do Wachau. A taky do Moskvy. A do Barcelony. A do Budapešti (to ještě v březnu). A s rodiči na Tetín. A s rodiči do Bärnau a do pohraničí za Tachovem. A s maminkou do Mariánek. A bohužel ne do Kyjeva, ačkoliv to byl plán a těšení a očekávání, naše i přátel. Místo toho dva dny na chatě v lesích a setkání s A., K. a jejich malou B. a toulky Sudetama.
Vlastně toho bylo tolik, že se člověk ani nemůže divit, že ten duben byl tak šílený. A že se během něj žádné věci nepohnuly. A že vlastně nebyl tak špatný. (I když se to vždycky zdá až zpětně.)
Filmů, knížek a snů mezitím moc nebylo. Objevila jsem Terapii, seriál HBO s Karlem Rodenem v hlavní roli. A začala jsem číst Vejce a já od Betty MacDonaldové (pořád se mi ho nedaří dočíst, protože nemůžu pochopit, jak se jí na té samotě v horách mohlo nelíbit - což je typické pro někoho, kdo se už několikátý měsíc cítí ve městě jako v kleci, ale o skutečném životě tam venku nemá ani páru) a díky cestě do Barcelony jsem se znovu vrátila ke Stínu větru od Carlose Ruize Zafóna (pořád mi ještě připadá jako velmi napínavý, tajuplný a poutavý příběh, ale trochu mě ruší celá halda klišé a dějových berliček - stále ale ještě na únosné míře). A impulzivně jsem si koupila verše od Zahradníčka (ale zjistila jsem, že jsou moc temné a fascinované vírou a smrtí). A zemřela má milovaná fotografka, paní Dagmar Hochová, fotografka (nejen) světa dětských lumpáren a pihatých rošťáků. A nenavštívila jsem Treťjakovskou galerii, i když jsem to měla na dosah.
A právě teď mi do uší hrajou zadumaní Priessnitz o jaru a o andělech a mě je po dlouhej době zase trochu dobře a trochu klidně a trochu jistě. Bláznivé měsíce jsou možná někdy potřeba.
Jú! V Leica Gallery je od zítra do ledna výstava fotografií Dagmar Hochové, mé nejmilejší fotografky, která ani s léty neztratila hravost a jejíž fotografie rozpustilých dětí v ulicích komunistické Prahy mi ve chvílích nejtěžších dodávají radost do života už nějaký ten pátek!
Její dílo znám jen z knížek a pestrý život z vyprávění na Vltavě... ale i přesto jsem si už teď jistá, že to v Leica Gallery bude stát za to!
Pro nalákání malinkatá ukázka na Lidovkách.