Šumění topolů za oknem a pozdně letní pokřikování strak je tou nejkrásnější hudbou pro duši.
Krásná sbírka obrázků zachovaných domů z kolonie Domov u nás na Žižkově: Praha neznámá - Kolonie Domov.
Svět sám pro sebe na hraně kopce, který se ze Žižkova spouští dolů do Libně. Jak Petr Ryska píše, ne všechny rekonstrukce byly ke kráse malebných hrázděných domků citlivé, ale dosud je ve čtvrti znát jisté kouzlo. Soubor domků pro státní a jiné veřejné zaměstnance byl kolaudován v roce 1922, ve stejné roce, kdy byla postavena žižkovská Vozovna. Tou dobou pod mým domem ještě bujel mokřad :-)
Žižkov. Cítím se tu už skoro jako doma. Sbírám příběhy, obrázky, vzpomínky. Nasávám jedinečnost místa.
Silné příběhy, které se v žižkovských ulicích odráží dodnes, s sebou přinesla přestavba čtvrtě, která se dala do pohybu v 80. letech 20. století... a naštěstí nebyla naplno dokončena.
Na webu ČT je zveřejněný dobový dokument Přestavba Žižkova.
V roce 1870 byly v Praze zbourány městské hradby a na Žižkově započal čilý stavební ruch (stejně jako v Libni či Karlíně). Začaly se zde ve velkém stavět byty pro dělníky, kteří do Prahy přicházeli za průmyslem. Spisovatel Vladimír Neff ve druhé reportáži hovoří právě o době, kdy začal Žižkov vznikat. Uvažovalo se o dvou koncepcích, jak by čtvrť měla vypadat. Jednu koncepci vytvořil jeho dědeček Jan Neff, který chtěl udělat z Žižkova krásné město, převážila však představa stavitele Karla Hartiga, prvního žižkovského starosty. Ten podle Neffa prosazoval myšlenku Žižkova jako chudinské předměstské čtvrti s levnými byty. Dle něj totiž „divoká kopčitost“ terénu neumožňovala pravidelnou a pěknou architektonickou koncepci.
V roce 1881 byl Žižkov povýšen na město. Na přelomu století měl už Žižkov téměř 60 000 obyvatel a stal se tak třetím největším městem v Čechách. V roce 1922 se stal Žižkov součástí velké Prahy a v roce 1930 hustota osídlení dosáhla rekordního čísla – 900 obyvatel na jeden hektar. Ve čtvrti se nacházely čtyřpodlažní pavlačové domy technicky i morálně zastaralé, které doplňovaly honosné domy podnikatelů. V sedmdesátých letech dvacátého století začalo vedení Prahy uvažovat o radikální přestavbě celého Žižkova. Cílem bylo na místě starých nevyhovujících domů do konce roku 1980 postavit nové domy odpovídající svým vybavením tehdejším moderním standardům. Staré činžovní pavlačové domy byly strženy a nahradily je nové domy z panelů. Několik tisíc lidí bylo přestěhováno do nových bytů v jiných čtvrtích, například na sídliště Jižní Město.
A na Vimeu se dá dohledat zajímavý studentský film Tvář Žižkova, který se za etapou přestavby ohlíží a poeticky zaznamenává pozůstatky staré žižkovské poetiky.
Studentský film režiséra Petra Václava je poeticky laděným portrétem Žižkova v roce 1989. Film zachycuje záběry dnes již zmizelých reálií, které podbarvuje hudba Sergeje Prokofjeva. V druhé polovině si student FAMU klade otázku, jestli měla asanace Žižkova v průběhu 80. let smysl a komu prospěla. Vedle obyvatel Žižkova promluví i architekt Milan Janů a hlavní projektantka přestavby Žižkova Marie Hubíková. Drobná sonda z jedné opomíjené pražské čtvrti na konci 80.let je zajímavou předrevoluční zprávou.
V neděli večer mají v mé oblíbené kavárně Můj šálek kávy zavřeno, a tak mě osud zavál do Esky, která je v Karlíně otevřená od listopadu. Těchhle pár karlínských ulic kolem Křižíkovy teď mám tak akorát vzdálené na procházku s večeří, takže jsou mým cílem vcelku často.
Co se týká Esky: Nadšení! Jako všechny nové projekty Ambiente, dotažená k dokonalosti. Nápaditý uvolněný styl (už vím, proč se poslední rok nedá po blešácích a anticích sehnat žádný zajímavý talíř - všechny jsou tady!), výborné víno, příjemná obsluha, drobné pozornosti, jako třeba jednohubka s kachním pâté k prvním douškům vína, nápaditě poskládané menu tištěné na jemný papír a hlavně dokonalé pochoutky! Ochutnala jsem chřestový krém s kousky syrového chřestu a oříšky, cuketové lívanečky se zakysanou smetanou slazené jen jemnou kapkou sirupu (za recept bez cukru palec nahoru!) a domácí chléb se soleným máslem. Myslím, že vycházek bude čím dál tím více :-)
Co se týká vycházky: Díku orienťáku, který se nedávno běžel na území Karlína a Vítkova, jsem objevila novou pěší spojnici ze Žižkova. Seběhne se po schůdkách hned za Ohradou, pod tratí se projde malý tunel a najednou je člověk na Lyčkově náměstí! Vůbec je celý ten karlínský svah Vítkova moc hezká oblast... Chvilkami si člověk připadá jako v lese, chvilku jako na přímořských stráních v Cinque Terre... Malinký ráj uprostřed Prahy!
Asi vážně stárnu. Nepřišla jsem na to, jak uploadovat tuhle fotku na svůj Flickr... a tak si ji uschovávám alespoň zde.
Bývaly časy, kdy jsem kromě pořizování takovýchhle obrázků Žižkova a jejich uploadování na Flickr nedělala nic moc jiného. Vede se mi dneska po mnoha stránkách lépe. A přesto tahle uschovánka jako připomínka zašlých časů... protože měly svoje kouzlo :-)
Ty krásný dny, kdy jsem na víkend zůstala v Praze a jdu se před polednem nasnídat do malinké francouzské pekárny ve vedlejší ulici! Tak dobré latte jsem snad nikde jinde nepila (malinko je podezírám, že místo plnotučného mléka snad používají tu nejdomáčtější smetanu) a dokud jsou dny aspoň trochu slunečné, dá se sedět na malých židličkách na malé zahrádce před domem. Když pak přijdou plískanice, musí se člověk smířit s nadějí, že na něj vyjde místo na dlouhé lavici u parapetu nádherného prvorepublikového okna s výhledem na jeden z nejhezších bytových domů v okolí. A k tomu tak výborný freshe! Žižkov je malý ráj na zemi!
Ještě uschovánka k fotce Žižkova a Vinohrad z roku 1935. Jak v komentáři k fotce psal Petr Kučera, čouhá z ní masa funkcionalistické budovy Všeobecného penzijního ústavu postavené v letech 1932 - 1934 (dnes Dům odborových svazů, vedle VŠE). První pražská výšková budova, pro své provedení s keramickým obložením přezdívaná "kachlíkárna". Jak poznamenává Kučera: "Je to sice klenot funkcionalistické architektury, který svého času obdivoval Le Corbusier, nicméně do okolí poněkud brutálně vsazený. Nevím zdali by jej dnes památkáři odsouhlasili."
Žižkovské melodrama z padesátých let. Nejspíš trochu naivní, ale vzácné tím, že zachycuje, jak Žižkov vypadal před téměř šedesáti lety.
Film Žižkovská romance.
Protože se dnes na promítání na Nákladovém nádraží Žižkov nejspíš nedostanu, uschovávám na později. Snad mi ještě někdy zkříží cestu!
Žižkov mě pořád překvapuje a je tak krásný! Ano, chybí mi řeka, ale takhle krásný západy slunce nikde jinde po Praze nejsou.
Tenhle je už z roku 2008. Nenapadlo by mě tehdy ani ve snu, že v jednom z těch domů, které fotím, budu jednou bydlet.