Všemi smysly - tentokrát chuť, čich a zrak :-)

Narazila jsem konečně na slavnou žižkovskou štrúdlárnu, o které jsem slyšela už před lety. Je zašitá v suterénu paneláku v Jesence hluboko pod Parukářkou, ale voní široko daleko. Štrúdly prodává ještě teplé a po celých nohavicích. Jeden vyjde zhruba na padesát korun a bydlet blíž, zamyslím se, jestli opravdu potřebuju tu velkou troubu, kterou jsem si minulý týden vybrala :-)

A není to tu požitek jen pro jazýček a nos, ale i pro oko. Naproti v Jeseniově 32 stojí jedna z mála obytných novostaveb, která mě na pohled zaujala a potěšila. Uměřená, jednoduchá a přitom plná zajímavých detailů, které člověk vydrží pár minut objevovat. Škoda jen těch ostatních novostaveb kolem, prostoduchých, s nevkusnými barvami nebo zbytečně přebujelými neorganickými tvary.

ÚTB

Dnes a zítra po celé Praze probíhá Open House, den otevřených dveří zajímavých, ale běžně nepřístupných staveb. Nemám bohužel čas prošmejdit, co bych chtěla, a tak si alespoň poznamenávám pár zajímavostí z katalogu k Ústřední telekomunikační budově, kterou nyní využívá O2, protože je výraznou žižkovskou dominantou, která je vidět z mých oken.

ÚTB byla postavena v letech 1972–1979 a měřeno objemem obestavěného prostoru se prý ve své době jednalo o největší budovu v Praze. Nad objektem ční rádioreléová věž vysoká 78 metrů a pod zemí vede 1,6 km dlouhý kolektor, který ÚTB napojil na starou Meziměstskou telefonní a telegrafní ústřednu ve Fibichově ulici. Stavbu projektovali František Cubr, Josef Hrubý, Zdeněk Pokorný, František Štráchal a Vladimír Oulík.

Žižkov v Týdnu

Ne že bych se pod to mohla stopro podepsat, ale potěší to, tak proč neuschovat. Speciál časopisu Týden zaměřený na byty a domy opěvuje Žižkov jako jedno z 13 nejlepších míst na bydlení v Praze a přidává poetický popisek:

"Pražský Montmartre" je zkrátka nesmrtelný. Najdete tu staré pavlačové byty i exkluzivní novostavby, ale především těsnou blízkost  pražského centra a skvělou atmosféru. Žižkov milují zahraniční studenti i mladé rodiny, umělci i bezdomovci. – Lokalita pro bydlení žádaná i univerzální.

Montmartre se svého času přezdívalo spíš uličkám kolem Krymské a celkově se popis týká spíš dolního Žižkova od Jana Želivského k centru... ale co už! :-)

...

Doma v baru Kina Aero! Pomalu se mi přestává stýskat po Podolce. Výhled na řeku je sice výhled na řeku (navíc tak krásně zenový jako v Podolce), ale žižkovskej dvorek a artové kino blaží duši skoro stejně. Od prosince jsem tu skoro stálým hostem. Tady byla první schůzka s architektem, tady jsme zapíjeli předání bytu. A teď tu sedím a kreslím, kudy v bytě povede elektrika. Cucám výbornou rulandu, kolem běhaj dva buldočci a mně je dobře. Muj Žižkov.

Žižkov

Tak jak to bývá, zase už pomalu sbírám střípky příběhů místa, v němž mám žít.

Dnes na Vltavě kratičký pořad o generálovi Rudolfovi Medkovi a s ním o památníku na Vítkově. Z krátkých útržků dobového rozhovoru s Medkem (toho času ředitelem památníku) z roku 1937 bylo zřejmé, že stejně jako se tomuto místu proměňoval účel a osud, měnil se i název.

Památníku, který je dnes nazýván Národním památníkem na Vítkově, se v době pořízení rozhovoru říkalo Památník národního osvobození. O něco dříve (do roku 1929) se nazýval Památníkem odboje. Zrcadlí to, jak se určení památníku proměňovalo od panteonu pro české legionáře k muzeu a archivu českého boje za svobodu. Zajímavé kromě toho je, že Medek vrchu, na kterém se památník nachází, neříkal Vítkov, ale Žižkov.

Další zvraty v osudu památníku byly o mnoho dramatičtější. Za druhé války byl využíván Němci jako skladiště (údajně zde snad byly skladovány židovské majetky). Po roce 1948 se stal kolumbáriem, do nějž byly pohřbívány významné osobnosti komunistického Československa (třeba S. K. Neumann, který mimochodem žil v domečku pod protilehlým vrchem svatého Kříže - Parukářkou), a po roce 1953 zde začalo vznikat mauzoleum Klementa Gottwalda (jehož balzamování se ale, jak známo, moc nepovedlo).

Nu, a po revoluci památník chvilku sloužil třeba jako bizarní diskotéka.

Existuje v Čechách stavba, která by lépe odrážela vývoj společnosti a jejích hodnot?

Dnes je v památníku stála expozice k vývoji české státnosti a taky skvělé Café Vítkov. Už jen pro ten nadhled nad mumraj běžících roků doporučuji k návštěvě!

Žižkovu a Libni zdaleka se vyhni?

Nebylo mi nakonec v Libni tak zle! Objevila jsem Rokytku a krásné toulky podél ní až k Vltavě a pak dál po proudu či proti. Na jih do centra. Za necelé dvě hodinky podél řeky pěšky až do práce. Anebo na sever do Tróji. Nebo dál. Došla jsem jednou až k Andree do Dolánek, kousek od Kralup. 

Miluju život u řeky. Řeka dělá město prostupnější. Člověk se podél ní může proplížit, kam jen potřebuje. A prostor, který se nad ní rozevírá, oblažuje duši. Stále ještě sním o životě v Podolí, že bych měla obývák v Podolce u krbu nad řekou s výhledem přes vrby na Veslařském ostrově až na kopce nad Žvahovem. Ale přesto mi bylo v Libni blaze. Tolik příběhů. Hrabalovská zákoutí hned za rohem. Mezi tratí a zábradlím, které chodce dělí od potoka (a kluky láká k tomu, aby ho přelezli a na stráni nad vodou vedli knoflíkové války) dojít až k paláci Svět, předtím ještě minout libeňskou sokolovnu a krásný secesní kostelík ze dřeva, který před více než sto lety postavili jako nouzovou stavbu, ale byl tak krásný, že stojí dodnes a bude stát dál. Podél libeňského zámečku nasát vůni tlejícího listí a snít o příbězích místa, v němž se nacházely doky a továrna na vodní stroje, mlýn a snad pivovar a kde je dnes bizarní a extrémně drahá protipovodňová stavba a zárodek luxusní čtvrti na vodě jako někde v Hamburku.

A tak mi bude nejspíš dobře i na Žižkově. Pomalu začínám nasávat žižkovské příběhy (které už jsem malinko nasála, když byl Žižkov mou čtvrtí za studií) a těším se, až se zakrátko třeba sama stanu jejich součástí. Právě s Richardem, mým dvorním architektem, vymýšlíme, jak bude vypadat místo, ze kterém se tyhle příběhy budou moct odvíjet. Přinesl návrh, díky kterému by se mému novému bytu mohlo směle začít říkat Tugendhat.

Jsem zvědavá, jak celý tenhle příběh dopadne!