Nebylo mi nakonec v Libni tak zle! Objevila jsem Rokytku a krásné toulky podél ní až k Vltavě a pak dál po proudu či proti. Na jih do centra. Za necelé dvě hodinky podél řeky pěšky až do práce. Anebo na sever do Tróji. Nebo dál. Došla jsem jednou až k Andree do Dolánek, kousek od Kralup.
Miluju život u řeky. Řeka dělá město prostupnější. Člověk se podél ní může proplížit, kam jen potřebuje. A prostor, který se nad ní rozevírá, oblažuje duši. Stále ještě sním o životě v Podolí, že bych měla obývák v Podolce u krbu nad řekou s výhledem přes vrby na Veslařském ostrově až na kopce nad Žvahovem. Ale přesto mi bylo v Libni blaze. Tolik příběhů. Hrabalovská zákoutí hned za rohem. Mezi tratí a zábradlím, které chodce dělí od potoka (a kluky láká k tomu, aby ho přelezli a na stráni nad vodou vedli knoflíkové války) dojít až k paláci Svět, předtím ještě minout libeňskou sokolovnu a krásný secesní kostelík ze dřeva, který před více než sto lety postavili jako nouzovou stavbu, ale byl tak krásný, že stojí dodnes a bude stát dál. Podél libeňského zámečku nasát vůni tlejícího listí a snít o příbězích místa, v němž se nacházely doky a továrna na vodní stroje, mlýn a snad pivovar a kde je dnes bizarní a extrémně drahá protipovodňová stavba a zárodek luxusní čtvrti na vodě jako někde v Hamburku.
A tak mi bude nejspíš dobře i na Žižkově. Pomalu začínám nasávat žižkovské příběhy (které už jsem malinko nasála, když byl Žižkov mou čtvrtí za studií) a těším se, až se zakrátko třeba sama stanu jejich součástí. Právě s Richardem, mým dvorním architektem, vymýšlíme, jak bude vypadat místo, ze kterém se tyhle příběhy budou moct odvíjet. Přinesl návrh, díky kterému by se mému novému bytu mohlo směle začít říkat Tugendhat.
Jsem zvědavá, jak celý tenhle příběh dopadne!