Drobný záznam k filmům, které jsem si pouštěla k natírání poliček.
Interstellar. Prvoplánový sci-fi hollywood plný slůvek budících dojem, že se jedná o děsnou vědu, ale obsah za mne limitně blízký nule.
Pokojný bojovník. Docela přímočarý způsob, jak dostat k popcornovému divákovi trochu východní filosofie, moudra o kouzlu přítomném okamžiku a čisté hlavě. Myšlenky fajn, ale to provedení... kdyby nebyl hlavní hrdina takovej cukrouš, tak nevím nevím :-)
Čím dál víc mě vzrušují cesty do historie architektury. Díky tomu, že jsem koupila byt v poválečné zástavbě, probudily se ve mě vzpomínky na babiččin byt v Plzni na Slovanech, který byl vystavěný v roce 1955 a ozdobený raně socialistickými symboly (podobně jako slavné domy v Ostravě-Porubě). A díky euforii z publikace o jiném poválečném sídlišti ve Strašnicích (o níž jsem psala před nedávnem), jsem si koupila další kousek do sbírky.
Dizertace americké historičky architektury, která kvůli svému bádání strávila mnoho let v českých archivech, naučila se česky a pronikla do neznámých zákoutí téhle specifické etapy v bytové výstavbě v Čechách. Klobouk dolů a díky za to!
Veselé začátky. Leden 2015.
Asi začínám rozumět holkám z mimibazaru. Zalogovala jsem se na takový bydliweb, kde se holky oslovují bydlenky a sdílí své radosti a starosti kolem stavby, rekonstrukce a bydlení. Zrovna si jdu založit svůj blogísek s fotkama z bytu a konečně se cítím jako doma! Protože jenom sdílená radost je opravdová radost, ech :-)
Doma v baru Kina Aero! Pomalu se mi přestává stýskat po Podolce. Výhled na řeku je sice výhled na řeku (navíc tak krásně zenový jako v Podolce), ale žižkovskej dvorek a artové kino blaží duši skoro stejně. Od prosince jsem tu skoro stálým hostem. Tady byla první schůzka s architektem, tady jsme zapíjeli předání bytu. A teď tu sedím a kreslím, kudy v bytě povede elektrika. Cucám výbornou rulandu, kolem běhaj dva buldočci a mně je dobře. Muj Žižkov.
Nebylo mi nakonec v Libni tak zle! Objevila jsem Rokytku a krásné toulky podél ní až k Vltavě a pak dál po proudu či proti. Na jih do centra. Za necelé dvě hodinky podél řeky pěšky až do práce. Anebo na sever do Tróji. Nebo dál. Došla jsem jednou až k Andree do Dolánek, kousek od Kralup.
Miluju život u řeky. Řeka dělá město prostupnější. Člověk se podél ní může proplížit, kam jen potřebuje. A prostor, který se nad ní rozevírá, oblažuje duši. Stále ještě sním o životě v Podolí, že bych měla obývák v Podolce u krbu nad řekou s výhledem přes vrby na Veslařském ostrově až na kopce nad Žvahovem. Ale přesto mi bylo v Libni blaze. Tolik příběhů. Hrabalovská zákoutí hned za rohem. Mezi tratí a zábradlím, které chodce dělí od potoka (a kluky láká k tomu, aby ho přelezli a na stráni nad vodou vedli knoflíkové války) dojít až k paláci Svět, předtím ještě minout libeňskou sokolovnu a krásný secesní kostelík ze dřeva, který před více než sto lety postavili jako nouzovou stavbu, ale byl tak krásný, že stojí dodnes a bude stát dál. Podél libeňského zámečku nasát vůni tlejícího listí a snít o příbězích místa, v němž se nacházely doky a továrna na vodní stroje, mlýn a snad pivovar a kde je dnes bizarní a extrémně drahá protipovodňová stavba a zárodek luxusní čtvrti na vodě jako někde v Hamburku.
A tak mi bude nejspíš dobře i na Žižkově. Pomalu začínám nasávat žižkovské příběhy (které už jsem malinko nasála, když byl Žižkov mou čtvrtí za studií) a těším se, až se zakrátko třeba sama stanu jejich součástí. Právě s Richardem, mým dvorním architektem, vymýšlíme, jak bude vypadat místo, ze kterém se tyhle příběhy budou moct odvíjet. Přinesl návrh, díky kterému by se mému novému bytu mohlo směle začít říkat Tugendhat.
Jsem zvědavá, jak celý tenhle příběh dopadne!
Splněný sen. Vlastnoručně vyrobená postel. Cedrové dřevo. Paletky. Futon.
Asi se ze mě vážně stává chlap. Koupila jsem si vrtačku a mám z ní větší radost, než kdybych si koupila nové boty :-)
Chci do pokoje pár fotek z opuštěného městečka Kolmanskop u bývalého diamtového dolu v Namibii. Jsou neuvěřitelně surreálné... průhledem mezi pootevřenými oprýskanými dveřmi se řadou pokojů přesýpají vrstvy písku a poušť si bere zpátky, co jí patří.
Zkusila jsem jít legální cestou, koupit licenci k nějaké pěkné fotce, která je zařazená v profi databance obrázků. Ceny jsou většinou kalkulované pro komerční účely, a tak mi včera večer na můj naivní dotaz ohledně nekomerčního využití v mailu přistála tahle roztomilá zpráva z Getty Images:
For personal use each image can run anywhere from $216-$281. Since you want to purchase multiple images I can bring the price down for you to $150 per image. Let me know how you would like to proceed and if you have any questions.
Přijde mi to skoro až vtipné. Takže asi zpátky k vlastnímu papíru a štětci :-)
(Doplnění: Je to o to vtipnější, že zpáteční letenka do Namibie stojí dle zběžné rešerše asi tolik, co 7 "zlevněných" licencí.)
