verrrberrr’s

Tyhle Velikonoce jsme prožili v duchu "chvála jednoduchých věcí". A bylo to krásné.

Minimalizujeme přesuny, a tak konečně zas vymetám místa nejbližší. Kam nohy nedojdou, to oči nevidí. Jeden den po proudu potoka na zříceninu Falkenštejnu. Kalamita oholila skály a odkryla staré struktury. Hluboký příkop, ostré výběžky. Má to své kouzlo! Jen vodopád pod hradem vysychá... Druhý den proti proudu a nekonečné flow s házením žabek do tišiny v jednom z meandrů potoka. Tak čiré uvolnění jsem už roky nezažila. A třetí den jen malá toulka okolními lesy, protože slunečné počasí vystřídal vichr přicházející studené fronty.

A zase to jídlo :-) Když jsem v mobilu procházela svoje fotky z posledního měsíce, zjistila jsem, že tam skoro nic jiného není. Trochu přízemní obrázek, čím teďko žijem. Ale za tu možnost jsem vážně vděčná. Největší úspěch sklidila omáčka z barviva na vajíčka :-) To vezmete červenou řepu, postrouháte a 20 minut povaříte v půl litru vody a dvou lžících octa. Když vývar slijete, zkusíte ve vodě obarvit vejce (ty vám moc nechytnou) a z vyvařené řepy uděláte smetanovou omáčku (ta bude výborná!). Podáváte s těstovinou a parmazánem. Báječná byla taky Bärlauchsoße z medvědího česneku, co nám roste rovnou pod chatou.

A taky veselá bída aneb zapomněli jsme koupit chleba! A tak jsem při toulkách jedli, co dům dal. Tedy brambory, vajíčka a sýr. Zjistila jsem, že to nic originálního není. V Malém Tibetu prý takhle vypadaly všechny svačinky, které J. od tamních horských babiček dostal. Asi tohle menu zavedeme jako standardní výletovou variantu.

Chválím časy omezených možností. Chválím věci jednoduché. Z krizí je třeba čerpat to dobré!

Už skoro rok tu s námi babička není. Jako bych někdy měla pocit, že některé věci jsou teď na mě.

Občas zkouším nazout její boty i v kuchyni a je to hřejivě voňavé a vrací mě to do dětství na Slovanech. Když jsem se pomalinku probouzela v bělostných peřinách v obýváku a od vedle z kuchyně už znělo rytmické klepání měchačky o mísu, jak babička zadělávala na buchty, koláče nebo buchtičky se šodó. Neúnavně a s láskou, jak jen to tyhle babičky narozené ve dvacátých letech uměly. 

Tu mísu jsem zdědila já. A předevčírem se bytem konečně rozeznělo ono rytmické klepání a sladce máslově zavoněly domácí buchty... Bylo to opravdu jako tehdy. Vonná paměť  na plné obrátky.

Uschovávám si tu recept.

500 g hladké mouky
100 g cukru
220 ml vlažného mléka
75 g změklého másla
2 vejce
1/4 droždí
špetka soli

povidla
rum

250 g měkkého tvarohu
20 g změklého másla
1 vanilkový cukr
citronová nebo pomerančová kůra
rozinky
rum

Promíchat mouku a cukr. V důlku nechat vzejít kvásek z trochy vlažného mléka (asi čtvrt hodinku). Pak přidat ostatní suroviny a prohníst těsto dohladka. Bochánek těsta nechat kynout 90–120 minut. Vykynuté těsto rozválet a z nařezaných čtverečků balit úhledné buchty do vymazaného pekáčku. Po bocích a nahoře mazat rozpuštěným máslem.

Do povidel přidat trochu rumu. Pro tvarohovou náplň nezapomenout do rumu včas namočit rozinky :-) a nejprve utřít cukr s máslem, teprve pak přidat tvaroh a ostatní.

Recept na těsto pěkně popisuje taky pan Cuketka – i s videem!

Karanténa mi splnila můj dávný sen. Během práce z domova konečně můžu každý den vařit pořádné jídlo a po večerech mám dost kapacity na pečení domácích moučníků. Můj milý zlatý Plachutta nezahálí a radí mi báječné česko-rakouské recepty. Naposledy výborné kuře na paprice. Nepřestane mě fascinovat, kolik těch společných jídel máme!

Protože teď v obchodech chybí droždí, dala jsem se i já na pěstování kvásku a s radostí s ním experimentuju. Před týdnem jsem si vychovala skvělý kvas z ovocné vody podle Maškrtnici. Protože jsem ho rozkvasila pšeničnou moukou, hledala jsem nějaký recept na sladké kváskové pečivo. A pomohla opět Maškrtnica se svým kváskovým mazancem. Na chuť  byl skvělý, jen samozřejmě nevybíhal tolik jako kvasnice (to je vidět na křížku), i když se rodil celý den. Ale stačilo a radost doma udělal. Mimochodem, učit se tu kvasovou trpělivost s pomalým kynutím a postupným pěstováním je obecně báječná věc!

No není to fešák?

Teď rozjíždím žitný kvásek a těším se na chleba. Pokud mu to bude taky tak slušet, určitě se pochlubím i s ním :-)

Nejspíš i poslední dva, ale mám z nich radost.

Vloni jsem od Z. dostala báječnou kuchařku od vídeňské gastrolegendy s michelinskou hvězdou, pana Plachutty. Jak jistě všichni víte, rakouská a česká kuchyně jedno jest, takže Plachuttovy vanilkové rohlíčky a linecké cukroví jsou jak od babičky! Miluju tyhle zážitky z rubriky "co máme společné". Vídeň mám navždycky pod kůží.

Narazila jsem konečně na slavnou žižkovskou štrúdlárnu, o které jsem slyšela už před lety. Je zašitá v suterénu paneláku v Jesence hluboko pod Parukářkou, ale voní široko daleko. Štrúdly prodává ještě teplé a po celých nohavicích. Jeden vyjde zhruba na padesát korun a bydlet blíž, zamyslím se, jestli opravdu potřebuju tu velkou troubu, kterou jsem si minulý týden vybrala :-)

A není to tu požitek jen pro jazýček a nos, ale i pro oko. Naproti v Jeseniově 32 stojí jedna z mála obytných novostaveb, která mě na pohled zaujala a potěšila. Uměřená, jednoduchá a přitom plná zajímavých detailů, které člověk vydrží pár minut objevovat. Škoda jen těch ostatních novostaveb kolem, prostoduchých, s nevkusnými barvami nebo zbytečně přebujelými neorganickými tvary.

Podezírala jsem se z plíživého alkoholismu, ale když jsem si teď naordinovala suchej duben, zjistila jsem, že muj oblíbenej veltlín z libeňské vinotéky byl jen mlsná záležitost. Jeho večerní místo má totiž ambici se stejným úspěchem nahradit višňovka z Lažanské moštárny, která v sobě nemá ani kapku lihu. Mňam!

Tohle bylo moje nejoblíbenější dětské jídlo (hned vedle buchtiček se šodó), ale už dávno jsem zjistila, že je zatraceně pracné, takže jsem ho nikdy nevařila. Ale vsadila jsem se onehdá s Ju, už ani nevím kvůli čemu, a prohrála, takže jsem se musela kousnout a tuhle pochoutku vytvořit. Stálo to za to, pročež si uschovávám recept!

Rýžový nákyp s meruňkami

2 hrnky rýže
1 litr (plnotučného) mléka
4 ks hřebíčku
2 lžíce cukru krupice
2 balíčky vanilkového cukru
150 g másla
2 vejce
čerstvé nebo kompotované meruňky
citronová kůra
moučkový cukr

Propláchnutou rýži povaříme zhruba 10 minut ve vodě (vody by mělo být v hrnci o pár centimetrů více než rýže, pokud je to třeba, můžeme nakonec přebytečnou vodu slít). Poté přidáme hřebíček a mléko a dál rýži vaříme, dokud nevznikne rýžová kaše. Pokud je mléko plnotučné, bude kaše vláčnější. 

Do hotové kaše přidáme krupicový cukr (já jsem použila třtinový) a vanilkový cukr, větší část másla a citronovou kůru a necháme ji chvilku odstát a prochladnout.

Mezitím oddělíme žloutek a bílek z jednoho vejce. Bílek vyšleháme do tuhého sněhu. Žloutek, jedno další celé vejce a část sněhu vmícháme do kaše a zbytek bílku necháme stranou.

Do pekáče vymazaného máslem vylijeme polovinu kaše a poklademe ji meruňkami (je možné je nahradit švestkami) a doplníme zbytkem kaše. Navrch poklademe zbytek másla a vyšlehaného bílku a výsledek lehce pocukrujeme moučkovým cukrem.

Nákyp pečeme cca 1,5 hodiny při 150 - 175°C v zakrytém pekáči. Aby vznikla pěkná nadýchaná krustička, sundáme na posledních 15 - 20 minut víko.

Podáváme lehce posypané moučkovým cukrem a kefírovým mlékem.

Dobrou chuť!

Dva recepty, jeden starý jak metuzalém (staré plzeňské jídlo, které si pamatuji z dětství) a druhý vyimprovizovaný včera. Jeden inspirovaný druhým, oba nám udělaly radost a pohladily v bříšku a v rámci boje se zapomněním si zaslouží (i přes svou banálnost) záznam.

Machout

šťouchané brambory
na cibulce osmažená slanina
čerstvé kysané zelí

Šť ouchané brambory s kapustou

šťouchané brambory
na cibulce osmažená slanina
na ní podušená růžičková kapusta
špetka muškátového květu

Máme rádi brambory a bramborům třikrát sláva! :-)

S.O.S chcę Krówkę jeść!

Dostala jsem od Lin slavná krakovská cukrátka Krówka a nemůžu se jich nasytit! Výborný mléčný karamel, jemňoučký, nepříliš sladký a měkoučký jako pelíšek.

Už se těším, až Lin zase bude v Praze :-)

Po období muškátového oříšku (a předchozích dobách dýňových a jiných takových) ke mně do kuchyně vtrhla červená řepa! Doby, kdy se podávala hlavně jako sterilovaná příloha k proklínaným obědům ve školce a škole, jsou naštěstí nenávratně pryč. Řepa je chuťový zázrak, ať  už je syrová, marinovaná, pečená nebo vařená a rozmixovaná. A k tomu má ještě celý zástup blahodárných účinků na cévy, játra, zažívání, krvetvorbu a imunitu. Navíc prý vyvolává optimističtější náladu a pomáhá vylučovat jedovaté látky z těla. I kdyby to byla jen z poloviny pravda, je to dokonalý bonus k chuťovým a vizuálním potěšením, které tahle zeleninová Popelka nabízí!

Kouzla, která se dají s červenou řepou provádět, teprve objevuji (třeba dýňovo-řepná krémová polévka, různé saláty nebo tradiční boršč). Jedna pochoutka je ale už natolik vyladěná, že si zaslouží zaznamenat.

Pečená červená řepa s dýní je skvělým lehoučkým hlavním jídlem, ale dobře může posloužit i jako příloha třeba k hovězímu steaku. Je to prosté, a přitom dokonalé.

Na 2 až 4 porce (podle toho, zda chystáme hlavní jídlo či přílohu) si připravíme následující suroviny:

jedna menší červená řepa 
polovina dýně hokkaido
čtvrtka celeru
200 g balkánského sýra
provensálské bylinky
olivový olej, sůl a pepř

Čím je červená řepa menší, tím je sladší a křehčí, ideální velikost je do průměru 8 cm. Nezapomeňte při krájení drobátko ujídat, budete zdraví jako řípa :-)

Zeleninu pokrájíme na kostičky 2x2 cm, poklademe na vymaštěný plech, zakápneme olejem, okořeníme, osolíme a dáme péct na 175°C. Po 10 minutách na zeleninu rozdrobíme nebo nastrouháme balkánský sýr a pečeme ještě dalších 20 minut (nebo dokud zelenina není měkká).

Se zeleninou je možné dál experimentovat a přidat třeba mrkev nebo kořenovou petržel...

Nechte si chutnat!