Chodím si do Valentinské jak ke starému kamarádovi, který přesně ví, jakou knížku mi kdy dát do ruky. Vždycky mi v policích padne oko právě na tu knihu, která mi zrovna hezky ladí do života.
Nedávno jsem si přinesla výbor z díla Miroslava Holuba. Jeho báseň o rovné páteři si pamatuju ještě z hodin literatury, ale má spoustu daleko lepších kousků. Vkrádá se mi do života drobnými náznaky už přes půl roku (básničkou, kterou v létě přinesl na piknik T., jinou básní, kterou někdo poslal do skupiny Poezie pro každý den). A teď tedy celá ta sbírka...
Poledne
Den kotví na mělčině.
Stromy se chtějí štěstím,
zpívají
nesmrtelní motýli.
Nebe je sladké
jako tvář, již milujeme.
Dětské hlásky
se kutálejí strání.
Slunce,
zpěv,
klid:
něco se chystá.