verrrberrr’s

Krásný týden plný inspirace, krásné přírody a krásných lidí.

Možná na můj vkus chvilkami trochu málo usebraný a soustředěný. Možná příliš krátký. Možná plný mé únavy a až příliš časté potřeby upadnout do hlubokého spánku uprostřed slova (které jsem se nezdráhala vyhovět). Ale přesto zasel semínka, která ještě nějaký čas budou klíčit, krásnět a rozrůstat se!

Poetika Priessnitz a Aloise Nebela. Opuštěná kaplička vysoko na louce na česko-polském pomezí proměněná na malou galerii. Šatičky a kloboučky. Putování krajinou. Stavba mongolské (postupně však nejspíš mnohem víc Rychlebské) jurty. Malování barvami. Malování tuší. Hovory nad básněmi. Záplava haiku, čtených i psaných. Živé obrazy. Člověk a krajina v konkrétním místě s konkrétním významem. Rozcvička s příchutí dynamické meditace v ranním sluníčku se zvlněným obzorem kolem dokola. Hledání tvořivosti v pohybu a další ochutnávka kontaktní improvizace. Síla sdílení slovy i beze slov. Neuvěřitelně krásné obrazy malované do mouky, promítané z meotaru na staré prostěradlo za doprovodu Skácelových básní. Oprava zchátralé kapličky a podstavce, ze kterého křížek zmizel nejspíš už před lety. Krajina Bohem zapomenutá i políbená. Experiment. Jak bude fungovat skupina, do níž lidé, kteří se dopředu v zásadě neznají, přivezou každý svůj vlastní program a vlastní představu o celém týdnu, vlastní přístup k tvořivosti a spolubytí a jež celý kurz společně vytváří až na místě.

A zjištění, že týden spánku pod širým nebem udělá divy.

Skromné haiku ze středy:

POD KLENBOU STROMŮ
V HLUBOKÉM SNU
POMALU SBÍRÁM SÍLU!

A skromné haiku z neděle:

Z BLÁZNIVÉHO HEMŽENÍ
ZVOLNA VZNIKÁ
HLUBOKÝ PODTÓN.

Jeho dozvuky budou znít a rezonovat zřejmě ještě dlouho.

Zítra brzičko ráno do Rychleb. Do hor a luk. Do jiného světa.

Na rozloučenou celý Hesseho esej o stromech. Těším se.

Hermann Hesse – Stromy

Stromy byly pro mě odedávna ti nejpůsobivější kazatelé. Uctívám je, když žijí spolu v lesích a hájích jako pokolení a rodiny. A ještě více je uctívám, vidím-li je stát jednotlivě. Jsou jako osamělí lidé. Ne jako poustevníci, co se pro nějakou slabost potají někam odklidili, nýbrž jako velcí osamělci, třeba Beethoven nebo Nietzche. V jejich vrcholcích šumí svět, jejich kořeny spočívají v nekonečnu; ony se však do něho nehrouží, nýbrž veškerou svou životní silou usilují o jediné: naplnit zákon do nich vložený, vytvořit vlastní podobu, být samy sebou. Nic není posvátnější, nic příkladnější než krásný, mohutný strom. Když pila uřízne strom a on ukazuje slunci svou nahou smrtelnou ránu, dá se ze světlého kotouče pahýlu jako z náhrobku vyčíst celý jeho příběh: v letokruzích a srůstech je věrně zapsán každý západ, každé utrpení, každá nemoc, každé štěstí a zdar, roky hubené i hojné, odražené útoky, přestálé vichřice. A každý selský synek ví, že nejtvrdší a nejušlechtilejší dřevo má kruhy nejužší, že ty nejodolnější, nejsilnější a nejpříkladnější stromy rostou vysoko v horách a v ustavičném nebezpečí.

Stromy jsou svatyně. Kdo s nimi dovede hovořit, kdo jim umí naslouchat, dovídá se pravdu. Nekážou poučky a recepty, nestarají se o detaily, kážou prazákon života.

Strom říká: Ve mně je skryto jádro, jiskra, myšlenka, já jsem život ze života věčného. Jedinečný je pokus a vrh, jehož se se mnou odvážila věčná matka, jedinečná je moje podoba i žíly v mé kůži, jedinečné je i to nejnepatrnější pohrávání listí vysoko v mé koruně i ta nejnepatrnější jizva v mé kůře. Mým úkolem je v naprosté jedinečnosti utvářet a ukazovat to, co je věčné.

Strom říká: Mou silou je víra. Nevím nic o svých předcích, nevím nic o tisících dětí, které rok co rok ze mne vzniknou. Až do konce žiji tajemství svého semene, o nic jiného se nestarám. Věřím, že je ve mně Bůh. Věřím, že můj úkol je posvátný. Z této víry žiji.

Zmocní-li se nás smutek a už nedokážeme život snášet, pak nám strom může říci: Ztiš se! Ztiš se! Podívej se na mě! Život není lehký, život není těžký. Takhle myslet je dětinské. Dovol Bohu, ať v tobě promlouvá, a ty myšlenky utichnou. Je ti úzko, protože tě tvá cesta odvádí od matky a od domova. Jenže každý krok a každý den tě opětovně vede matce vstříc. Domov není tady či tam. Domov je v tobě, uvnitř, anebo není nikde.

Když večer slyším šumět stromy ve větru, srdce mi drásá touha vydat se na pouť. Jestliže nasloucháme tiše a dlouho, pak i tato touha vyjeví své jádro a smysl. Není přáním utéct před bolestí, jak se zdálo. Je to touha po domově, vzpomínka na matku, touha po nových podobenstvích života. Vede domů. Každá cesta vede domů, každý krok je zrození, každý krok je smrt, každý hrob je matka.

Takto strom večer šumí, máme-li strach ze svých dětinských myšlenek. Myšlení stromů je dlouhé, rozvláčné, vždyť mají i delší život než my. Jsou moudřejší než my, dokud jim nenasloucháme. Ale když se naučíme jim naslouchat, potom poznáme, jakou jedinečnou radost nám přináší právě krátkost a rychlost a dětinský chvat našich myšlenek. Kdo se naučí naslouchat stromům, už netouží být stromem. Netouží být ničím než tím, čím je. To je domov. To je štěstí.

(1918)

Terapeutické procházky fungují! Učím se chodit po Praze pěšky. Jde to překvapivě dobře. Z práce to je půl hodinka, z jógy tři čtvrtě. Nějak to vychází, že vždycky většina cesty vede podél řeky nebo parky, a přesto je co možná nejkratší. Neuvěřitelné.

A pak také úlevné bloumání proti proudu řeky. Z Podolí do Braníka. Z Braníka do Komořan. Voní bez. Kvete jasmín. Řeka po povodních pochopitelně smrdí, ale i to má své kouzlo. V modřanských lagunách jak o závod řvou žáby.

A pak ještě: Vonná paměť  je ta nejkrásnější! Za modřanským nádražím přes trať  u řeky proběhl pach starých dřevěných pražců. Polehoučku... jakoby tušením, návrat ke staré železniční vlečce, kdysi dávno, na Valše, mezi zahradou a tankovkou. Pod nákladními vagóny, které vozily uhlí, jsme jako děti nechávali rozjet drobné penízky a víčka od limonády. Málem bych zapomněla.

Otočit na sebe dva tři kýble ledové vody ze studánky. Na sluníčku osychat s hlavou v mateřídoušce. Léto. Na chatě v lesích.

Spát u kachlových kamen. Dotekem čerpat sílu ze stoletých trámů. Nekonečné minuty sledovat šneka, jak vystrkuje růžky. Ve stráni nad řekou ležet v jeteli a vést chytré řeči. U kostela v Nových Sadech pohladit chudobky s karmínovým okrajem a očistně zaplakat nad hrobečky malých dětí. U paní sýrařky podrbat za ouškem mazlivé kozy (každá má své jmého) a pohledem polaskat ovečky. Hrabat pokosenou trávu. Jít deštěm dál a dál přes louky a po okrajích lesa. V dálce vidět krávy a koníka, jak táhnou po obzoru stejným tempem jako mraky nad ním. I pro zastřenou mysl krása krásná. Slavonicko.

Nej nej nej:

• Chata H&D na Červenohorském sedle. Velmi povedená současná architektura v kombinaci s praktickým uspořádání, nádherným výhledem a kouzelnou paní správcovou. Ubytování v jednoduchých, ale designově parádních, pokojích s vlastní stravou (k dispozici plně vybavená kuchyňka). Doporučuji bookovat s dostatečným předstihem :-)
  
• Balneopark u Hotelu Priessnitz v Jeseníku. Open air lázně v duchu léčebných postupů Vincenta Priessnitze (léčivá síla pohybu, slunce a studené vody). Skvělé provedení, celé z přírodních materiálů (kámen, voda, dřevo), poutavě zpracovaný odkaz Vincenta Priessnitze (pacienti museli povinně pracovat a dělat tůrky a nesměli spolu mluvit o nemocech - geniální!) a nádherné výhledy na okolní kopce. Tenhle lázeňský svah může směle konkurovat ozdravnému potenciálu kdejakých mořských pobřeží.
• Slezský Semmering. Krásná horská železnička, kterou proslavil Alois Nebel. Hodná projížďky, a to nejen v případě, že je člověk blázen do vláčků :-)

Krásných pár dní!

Nezdice na Šumavě

Zpět z kurzu PŠL a z prachu, který zůstal po výbuchu nahromaděných emocí, pomalu skládám svůj život zpátky do úhledného tvaru. Moc to nejde. Za úhledné úhelníky bych byla vděčná. Na úhledné zdi zatím nelze pomyslet. Ale netřeba snad spěchat. Teď jsou na řadě úhledné základy.

Před osmou ráno divoce zvoní zvony. Dvorek voní pozdními tóny jara a město je po noční bouřce celé v mlze, kostelní věž je nad střechami sotva znát. Včera cesta po dvěstě dvaceti schodech až nahoru k hodinám s podivným pánem čisté duše, který o věž pečuje. Vyprávěl tisíce příběhů a udělal nám Písek bližší a tajuplnější. Mlha se pomalu zvedá a do dlažebních kostek se zlehka opírá ranní sluníčko. Krásné město.

Duben byl bláznivý. Plný únavy. Plný zmatků a nejistot. Plný zaťatých pěstiček.

Ztratila jsem mezitím trochu chuť cokoliv si zapisovat, protože věci vypadaly složitě a navíc nebylo moc kdy. Dělo se toho hodně.

Hlavně cesty. Místo vymodlené cesty na Sicílii nebo kamkoliv hodně na jih alespoň krátká cesta trochu na jih, s V. do Znojma a s L. do Wachau. A taky do Moskvy. A do Barcelony. A do Budapešti (to ještě v březnu). A s rodiči na Tetín. A s rodiči do Bärnau a do pohraničí za Tachovem. A s maminkou do Mariánek. A bohužel ne do Kyjeva, ačkoliv to byl plán a těšení a očekávání, naše i přátel. Místo toho dva dny na chatě v lesích a setkání s A., K. a jejich malou B. a toulky Sudetama.

Vlastně toho bylo tolik, že se člověk ani nemůže divit, že ten duben byl tak šílený. A že se během něj žádné věci nepohnuly. A že vlastně nebyl tak špatný. (I když se to vždycky zdá až zpětně.)

Filmů, knížek a snů mezitím moc nebylo. Objevila jsem Terapii, seriál HBO s Karlem Rodenem v hlavní roli. A začala jsem číst Vejce a já od Betty MacDonaldové (pořád se mi ho nedaří dočíst, protože nemůžu pochopit, jak se jí na té samotě v horách mohlo nelíbit - což je typické pro někoho, kdo se už několikátý měsíc cítí ve městě jako v kleci, ale o skutečném životě tam venku nemá ani páru) a díky cestě do Barcelony jsem se znovu vrátila ke Stínu větru od Carlose Ruize Zafóna (pořád mi ještě připadá jako velmi napínavý, tajuplný a poutavý příběh, ale trochu mě ruší celá halda klišé a dějových berliček - stále ale ještě na únosné míře). A impulzivně jsem si koupila verše od Zahradníčka (ale zjistila jsem, že jsou moc temné a fascinované vírou a smrtí). A zemřela má milovaná fotografka, paní Dagmar Hochová, fotografka (nejen) světa dětských lumpáren a pihatých rošťáků. A nenavštívila jsem Treťjakovskou galerii, i když jsem to měla na dosah.

A právě teď mi do uší hrajou zadumaní Priessnitz o jaru a o andělech a mě je po dlouhej době zase trochu dobře a trochu klidně a trochu jistě. Bláznivé měsíce jsou možná někdy potřeba.