Terapeutické procházky fungují! Učím se chodit po Praze pěšky. Jde to překvapivě dobře. Z práce to je půl hodinka, z jógy tři čtvrtě. Nějak to vychází, že vždycky většina cesty vede podél řeky nebo parky, a přesto je co možná nejkratší. Neuvěřitelné.
A pak také úlevné bloumání proti proudu řeky. Z Podolí do Braníka. Z Braníka do Komořan. Voní bez. Kvete jasmín. Řeka po povodních pochopitelně smrdí, ale i to má své kouzlo. V modřanských lagunách jak o závod řvou žáby.
A pak ještě: Vonná paměť je ta nejkrásnější! Za modřanským nádražím přes trať u řeky proběhl pach starých dřevěných pražců. Polehoučku... jakoby tušením, návrat ke staré železniční vlečce, kdysi dávno, na Valše, mezi zahradou a tankovkou. Pod nákladními vagóny, které vozily uhlí, jsme jako děti nechávali rozjet drobné penízky a víčka od limonády. Málem bych zapomněla.