Zítra brzičko ráno do Rychleb. Do hor a luk. Do jiného světa.
Na rozloučenou celý Hesseho esej o stromech. Těším se.
Hermann Hesse – Stromy
Stromy byly pro mě odedávna ti nejpůsobivější kazatelé. Uctívám je, když žijí spolu v lesích a hájích jako pokolení a rodiny. A ještě více je uctívám, vidím-li je stát jednotlivě. Jsou jako osamělí lidé. Ne jako poustevníci, co se pro nějakou slabost potají někam odklidili, nýbrž jako velcí osamělci, třeba Beethoven nebo Nietzche. V jejich vrcholcích šumí svět, jejich kořeny spočívají v nekonečnu; ony se však do něho nehrouží, nýbrž veškerou svou životní silou usilují o jediné: naplnit zákon do nich vložený, vytvořit vlastní podobu, být samy sebou. Nic není posvátnější, nic příkladnější než krásný, mohutný strom. Když pila uřízne strom a on ukazuje slunci svou nahou smrtelnou ránu, dá se ze světlého kotouče pahýlu jako z náhrobku vyčíst celý jeho příběh: v letokruzích a srůstech je věrně zapsán každý západ, každé utrpení, každá nemoc, každé štěstí a zdar, roky hubené i hojné, odražené útoky, přestálé vichřice. A každý selský synek ví, že nejtvrdší a nejušlechtilejší dřevo má kruhy nejužší, že ty nejodolnější, nejsilnější a nejpříkladnější stromy rostou vysoko v horách a v ustavičném nebezpečí.
Stromy jsou svatyně. Kdo s nimi dovede hovořit, kdo jim umí naslouchat, dovídá se pravdu. Nekážou poučky a recepty, nestarají se o detaily, kážou prazákon života.
Strom říká: Ve mně je skryto jádro, jiskra, myšlenka, já jsem život ze života věčného. Jedinečný je pokus a vrh, jehož se se mnou odvážila věčná matka, jedinečná je moje podoba i žíly v mé kůži, jedinečné je i to nejnepatrnější pohrávání listí vysoko v mé koruně i ta nejnepatrnější jizva v mé kůře. Mým úkolem je v naprosté jedinečnosti utvářet a ukazovat to, co je věčné.
Strom říká: Mou silou je víra. Nevím nic o svých předcích, nevím nic o tisících dětí, které rok co rok ze mne vzniknou. Až do konce žiji tajemství svého semene, o nic jiného se nestarám. Věřím, že je ve mně Bůh. Věřím, že můj úkol je posvátný. Z této víry žiji.
Zmocní-li se nás smutek a už nedokážeme život snášet, pak nám strom může říci: Ztiš se! Ztiš se! Podívej se na mě! Život není lehký, život není těžký. Takhle myslet je dětinské. Dovol Bohu, ať v tobě promlouvá, a ty myšlenky utichnou. Je ti úzko, protože tě tvá cesta odvádí od matky a od domova. Jenže každý krok a každý den tě opětovně vede matce vstříc. Domov není tady či tam. Domov je v tobě, uvnitř, anebo není nikde.
Když večer slyším šumět stromy ve větru, srdce mi drásá touha vydat se na pouť. Jestliže nasloucháme tiše a dlouho, pak i tato touha vyjeví své jádro a smysl. Není přáním utéct před bolestí, jak se zdálo. Je to touha po domově, vzpomínka na matku, touha po nových podobenstvích života. Vede domů. Každá cesta vede domů, každý krok je zrození, každý krok je smrt, každý hrob je matka.
Takto strom večer šumí, máme-li strach ze svých dětinských myšlenek. Myšlení stromů je dlouhé, rozvláčné, vždyť mají i delší život než my. Jsou moudřejší než my, dokud jim nenasloucháme. Ale když se naučíme jim naslouchat, potom poznáme, jakou jedinečnou radost nám přináší právě krátkost a rychlost a dětinský chvat našich myšlenek. Kdo se naučí naslouchat stromům, už netouží být stromem. Netouží být ničím než tím, čím je. To je domov. To je štěstí.
(1918)