Hudební uschovánky z června. Byla jsem na festivalu Doteky v Horním Maršově, který pořádal Tom, a krom kouzelného odpočinku (procházka a hovory s Matyášem, procházka s Anežkou a Petrou, nečekaná setkání - s Madlen, Ludérkou, Simi..., spaní na louce, koukání do vlnící se trávy a šumících větví, konzumace domácích ředkviček a vychutnávání domácího mléka, obdivování krásně zrekonstruované fary...) jsem nasála taky trochu hudby. Zatímco Kieslowski mě přesvědčili o tom, že z jejich hipsterského kníkání, které nemá daleko k nápodobě úspěšnějších kultovních počinů, mi je – outlocitní prominou – na blití, dočista mě rozstřelili Houpací koně. Syrová kapela, která bere za srdce podobně jako jeseničtí Priessnitz. Kluci, kteří si na nic nehrajou, a přesto jsou se svou punkovou přímočarostí dost podmaniví. Obzvlášť jejich frontman s rozervanou vizáží Karla Rodena, Jirka Imlauf. Jejich poslední album Everest je lehce nekomfortním způsobem k zakoupení v mp3 verzi na webu jejich vlastního vydavatelství Yannick South. Ještě víc je ale doporučuju na živo! Třeba příští týden v Neustadtu.
Dny, které začínají jazzovou půlhodinkou, patří k těm nejkrásnějším :-)
Poslouchala jsem nedávno občasnou rubriku Stařinky ve Starém poledni na R1 a musím si nutně poznamenat jméno jedné sedmdesátkové kapely, jejíž píseň Pilgrim from the City mě tak chytla, že jsem si koupila celé album: Dulcimer, pojmenovaná podle indiánského strunného nástroje. Více o kapele tady.
A ano, folkové období pokračuje :-)
Mari Boine má divukrásnou hudbu. Indiánka z Laponska. Poslouchám její poslední album Iddjagieđas. Kouzlo, které otevírá srdce.
Zažila jsem po dlouhé době čirou radost ze zpívání. A čiré nadšení z nadání druhých. Janka a Manka, sestry narozené v letech, kdy jsem chodila na gymnázium (a tedy téměř o polovinu mladší než já), připravily na Tribalku krásný hudební program. Relaxace s četbou básně Karla Hlaváčka "Svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji...", správné dýchání a hlavně zpívání od plic. Bylo krásné připomenout si jednoduché popěvky ze školky i houpavý anglický nápěv "Hey, ho, nobody home".
Uschovávám si slova, protože bych je nerada zapomněla a papírek, který jsem si ve čtvrtek přinesla, zajisté brzo ztratím.
Hey, ho, nobody home.
Meat nor milk nor money have I none.
Yet shall we be merry.
A přidávám odkaz na krásný zpěv tria Peter, Paul and Mary, které tuhle starou píseň zakomponovalo do své písně "A' Soalin", která pokračuje starou halloweenskou koledou, a na roztomilé instrumentální provedení téhož s ňuňu vintage obrázky ze staré Anglie :-)
Přes londýnskou post-folkovou kapelu Crystal Fighters a jejich energizující Plage (hned po prvních pár tónech týhle letní rozvernosti zpravidla začínám hledat letenky někam na jih!) jsem se dostala až k hipsterskému folkaři Keatonovi Hensonovi. Koukat na jeho pěstěný hispterský plnovous a okázalou melancholii se moc nedá, ale hudbu má dost pěknou! Třeba krátké vyklidněné album Romantic Works. Příjemný doprovod k páteční práci.
Vůbec teď mám nějaké folkové období. Kromě zmíněného jsem objevila také australskou sourozeneckou dvojici Angus & Julia Stone a zamilovala se do jejich kompilačního alba Memories Of An Old Friend... Něžné, svěží a plné energie.
Krásný film o tanci. A nejen o něm. Pina od Wima Wenderse. Poklona choreografce Pině Bausch, která zemřela těsně před začátkem natáčení. Film měl původně být jejich společným dílem. Poklonou in memoriam se stal až pro Piny náhlý odchod. A tak je pásmem jejích choreografií a vzpomínek mnoha spolupracovníků. Formálně dotaženou koláží výjevů, které jsou samy o sobě krásné, za doprovodu hudby, která se vrývá pod kůži, a v lokacích, které uchvacují svou jedinečností. Nadzemní dráha ve Wuppertalu, městě, v němž Pina založila taneční divadlo, prosklený sál uprostřed podzimního parku, okraj velkolomu, divadelní scéna zaplavená vodou. A tisíc a jeden pohybový nápad, který vytváří svérázný taneční jazyk, zcela srozumitelné výrazivo, které dokonale komunikuje naléhavé emoce a hraje na citlivé struny někde hluboko v duši.
Pokud by se mě někdo zeptal, co je to krása, doporučila bych mu, aby se podíval na tenhle film. Myslím, že by porozuměl.
Poslouchám teď občas Jazzofon, půlhodinku ranního jazzu na Vltavě. A tak jsem včera objevila zajímavého afrického jazzmana Samuela Yirgu. Mix jazzu a etiopské lidové hudby. Kouzelné.
Objev z Reginy, kterou jsem si docela výjimečně pustila k usínání, a vyslechla na ní příjemný rozhovor s hudební dvojicí Calm Season a hlavně pár jejích kousků. Hodně chytrá hudba s lehkými stopami hravosti, které mám tak ráda třeba u Longital.
A o pár dní dřív Korben Dallas na Vltavě. Předchozí alba mi nic neříkala, ale zdá se, že nové album Banská Bystrica bude stát za to. O mnoho víc něhy a lehce najazzlý dojem. Hmm!
Jako nádavek k Dvořákovým Slovanským tancům jsme si pořídili ještě jeho Smyčcový kvartet F-dur "Americký", o němž jsem kdysi slyšela na Vltavě a jenž k sobě pojí krásný střípek příběhu z Dvořákova života. Kvartet zkomponoval v pohodě rodinných prázdnin na americkém venkově v době, kdy vyučoval na newyorské konzervatoři, za neuvěřitelných 72 hodin. Na konec partitury si připsal poznámku: „Zaplať pán Bůh. Jsem spokojen. Šlo to rychle!“. Dokonalý záznam jednoho velkého flow.