Rudolfinum

Zážitek ještě předvánoční. Koncert v Rudolfinu, česká premiéra originálního znění zpívané komorní opery Bohuslava Martinů Čím lidé žijí a klasika Antonína Dvořáka Slovanské tance, pod taktovkou Jiřího Bělohlávka.

Oba hudební zážitky byly dočista jedinečné. Bohuslav Martinů je už od opery Hry o Marii před více než čtyřmi roky v hledáčku mé pozornosti a každé další dílo, se kterým se setkávám, mě ujišťuje o tom, že začíná patřit mezi mé nejoblíbenější skladatele. Operu Čím lidé žijí zkomponoval při svém pobytu v Americe v 50. letech a jako předloha jeho vlastnímu anglicky psanému libretu sloužila Tolstého bajka o osamělém ševci, který měl vidění, v němž mu Kristus slíbil, že jej druhého dne navštíví, a švec mu po několika setkáních toho dne s lidmi s různými osudy musí dát vlastně za pravdu. Opera slavila v USA velký úspěch a v českém překladu byla provedena v 60. letech v plzeňském divadle J. K. Tyla. Provedení v Rudolfinu bylo prvním uvedením původní anglické verze v Čechách. Česká filharmonie zvolila komorní zpívané provedení, ale přesto bylo plné dynamiky a drobných epických náznaků. Vlastně si myslím, že by příběh bylo těžké zinscenovat výpravněji, protože síla kusu spočívá v myšlence a hudbě. Přístup České filharmonie k provedení opery mě nadchl i pečlivostí doprovodné práce. Třeba vydáním obsáhlého článku o kontextu tohoto díla.

Slovanské tance Antonína Dvořáka jsou klasikou, jejichž úvodní melodii zná snad každý, a přesto bylo jejich vyslechnutím dokonalým potěšením, které vedlo k tomu, že jsme si je pořídili i domů.

A zážitek v Rudolfinu nebyl jen hudební. Objevili jsme totiž krásnou kavárnu za rufolfinskou galerií. Místo, ze kterého dýchá klid a stabilita první republiky. Na lístku jsou jen drobná jídla (sendviče, quiche), ale pro posezení u kávy či sklenky šumivého vína nebo nerušenou práci se krásně hodí. Cafe Rudolfinum.

Stará hudba

Hodně zajímavý objev z dnešního vysílání Vltavy. Hespèrion XXI, soubor věnující se od sedmdesátých let staré hudbě, v poslední době zřejmě i orientálním proudům a hudbě safardských Židů. Těžko odhadnout, který z vlivů opracovávali na dnešním záznamu, na stránkách Vltavy k tomu není možné nic dohledat, ale znát byly výrazné orientální rytmy a harmonie, to vše zabalené do krásně čistého hávu, žádný řinčivý cirkus dnešního orientu (to asi tříbením mnoha let, jak tomu u staré hudby bývá). Objev zasluhující si další prozkoumání!

Kouzlo moruší

Nové album Jany Kirschner Moruša Čierna je krásné! Ještě o mnoho krásnější než její loňská Moruša Biela. Je to hudba, které s každým poslechem proniká hlouběji pod kůži a, místo aby se oposlouchala, vyvolává stále větší chvění. Blíží se tím ještě o něco víc hudebním vodám, které brázdí Lenka Dusilová.

V hodině smrti

Lenka Dusilová má nové album V hodině smrti a je snad ještě krásnější než to předchozí.

Dnes ho křtí v Arše a možná není náhoda, že jsou zrovna Dušičky. Nemůžu tam být, tak alespoň doma poslouchám a je mi dobře.

Už zase jazz!

Dostala jsem pozvání na jazzovej koncert a k tomu rovnou i album. Bouře nadšení! Nejen z tak krásného dárku, ale i z tak skvělého objevu. Ahmad Jamal: Saturday Morning. Výbornej klavírní jazz od jazzmana narozeného v roce 1930, jenž je neuvěřitelně svěží a jehož hudba je dokonale dnešní!

Čtvero dialogů

Bejt pořád nemocná je pěkná otrava, ale měkoučké vězení uprostřed peřin umí i odměňovat. Vodí mě po krajinách snů a propojuje myšlenky a vzpomínky, které jinak zůstávají v prachu u cesty.

Vzpomněla jsem si na básničku, kterou před pár týdny vyčaroval z asociací a vzpomínek Richie.

Poslední
(Vladimír Holan)

Poslední list se třese na platanu,
neboť  on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné.
Třesu se, Bože můj, neboť  tuším,
že brzy umřu a pevný měl bych být.
Z každého stromu spadne i ten nejposlednější list,
neboť  on není bez důvěry k zemi.
Z každého člověka spadne i ta poslední přetvářka,
neboť  prkno v márnici je docela prosté.
List nemusí tě, Bože, prosit o nic,
dal jsi mu růst a on to nepokazil. 

Ale já...

A pak jsem si vzpomněla, že jsem její kousky našla na albu Hradišťanu Chvění (Suita Dialogů). A pak jsem to album objevila na Google Play. (Mimochodem Google Play - stále dokola nadšení, nadšení, nadšení - alba za necelou stovku, konečně legální možnost prozkoumávat novou hudbu!)

A  od té chvíle se nemůžu nabažit.

Holanovy a Skácelovy verše. Tichoučké chvilky i burácení symfonického orchestru. Alikvotní zpěv z divokého Altaje.

K ochutnání na youtube třeba Altajské nebe. Zase jedno místo, které si mi dokola vrací. Mongolsko, Sibiř, Bajkal...?

Hudba

A ještě jeden objev! Kouzelnej a křehkej. Česká jazzová klavíristka a skladatelka Beata Hlavenková vydala album Theodoros. Je to hodně komorní klavírní věc. Album natočené pro jejího druhého syna. Něžná krása.

Byly doby, kdy jsem si říkala, zda ještě někdy uslyším takovou krásu, jako je album Gently Disturbed od Avishaie Cohena. Jazzový klavír, který je tak netriviální a přitom tak přímý, že prochází přímo k srdci. A pak jsem krátce za sebou objevila dvě snad ještě krásnější věci. Hlavenkovou a nové album Avishaiova klavíristy Shai Maestra The Road to Ithaca. Zázraky se dějí.

Krásné je i to, že obě alba jsou za pár korun k zakoupení na Google Play. To je taky takový malý zázrak.