Seděla jsem ve středu v Pasta Fresca vedle zajímavého člověka. Z introvertního a trochu příliš puntíčkářského nemluvy se vyklubal vášnivý milovník jazzu s pro mě neběžným příběhem Němce z dnes už polských oblastí.
Odnesla jsem si z toho večera perfektní jazzový tip! Marcin Wasilewski Trio. Jeho alba January a Faithful doufám brzy obohatí můj skromný hudební fond. Do té doby ale je co poslouchat, třeba tady! Nádherné.
Nick Cave and the Bad Seeds | Push the Sky Away | We No Who U R
Nečekaný zážitek z minulého pondělí. Na Vltavě jsem čirou náhodou odchytila přímý přenos z královéhradeckého festivalu Hudební fórum 2012. Tři oratoria současného litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse (ročník 1932), složená mezi koncem 70. a začátkem 90. let:
Naprosté nadšení, velmi silná hudba. A taky reference k litevské kultuře a jejím kořenům, které mi nějak podvědomě z pár náznaků rezonují už nějaký ten pátek. Zdá se, že se téhle zemi budu muset podívat trochu víc na zoubek!
Ochutnávka posledního z oratorií zde: první část a druhá část (ačkoliv poslouchat takovou hudbu z youtube je tak trochu nepříjemné).
Skvělé české sci-fi z roku 1963! Kam se všechny americké trháky hrabou. Je sice mírně naivní, ale svým psychologickým a humanistickým pojetím je dodnes velmi zajímavé.
Ikarie XB 1 - Jindřich Polák - Československo, 1963
(Objeveno díky Ikarii XB 1 od Ecstasy of Saint Theresa.)
Objev měsíce. Úžasné jazzové rádio TSF Jazz. Včera živý koncert Avishaie Cohena přenášený z Cafe de la Danse v Paříži. A dnes krásné poslouchání, které jen tak plyne k práci. A do toho lahodná francouzština, které sice nerozumím, ale stejně se mi líbí, protože mi přimíná cesty do Bruselu. Nadšení!
Lyrický, citlivý a extrémě artový film na hranici manýrismu. Přes veškerou estetickou samoúčelnost (kterou je možné hodnotit kladně i záporně) ale dost přesně popisuje všechny úzkosti, radosti a zoufalosti spojené s nenaplněnou touhou po lásce. Takže vůbec ne marný počin. Zvlášť když člověk zjistí, že autorovi bylo tou dobou teprve 21 let.
Jinak také dva objevy. Jednak dokonale temní severští The Knife, kteří ve filmu mají několik tracků. A pak projekt Kin Aero, Světozor a Bio oko "Aerovod", což je konečně on-line videopůjčovna podle mého gusta. Imaginární lásky byly k zapůjčení za 55 Kč a v compu běžely jako na drátku.
Duben byl bláznivý. Plný únavy. Plný zmatků a nejistot. Plný zaťatých pěstiček.
Ztratila jsem mezitím trochu chuť cokoliv si zapisovat, protože věci vypadaly složitě a navíc nebylo moc kdy. Dělo se toho hodně.
Hlavně cesty. Místo vymodlené cesty na Sicílii nebo kamkoliv hodně na jih alespoň krátká cesta trochu na jih, s V. do Znojma a s L. do Wachau. A taky do Moskvy. A do Barcelony. A do Budapešti (to ještě v březnu). A s rodiči na Tetín. A s rodiči do Bärnau a do pohraničí za Tachovem. A s maminkou do Mariánek. A bohužel ne do Kyjeva, ačkoliv to byl plán a těšení a očekávání, naše i přátel. Místo toho dva dny na chatě v lesích a setkání s A., K. a jejich malou B. a toulky Sudetama.
Vlastně toho bylo tolik, že se člověk ani nemůže divit, že ten duben byl tak šílený. A že se během něj žádné věci nepohnuly. A že vlastně nebyl tak špatný. (I když se to vždycky zdá až zpětně.)
Filmů, knížek a snů mezitím moc nebylo. Objevila jsem Terapii, seriál HBO s Karlem Rodenem v hlavní roli. A začala jsem číst Vejce a já od Betty MacDonaldové (pořád se mi ho nedaří dočíst, protože nemůžu pochopit, jak se jí na té samotě v horách mohlo nelíbit - což je typické pro někoho, kdo se už několikátý měsíc cítí ve městě jako v kleci, ale o skutečném životě tam venku nemá ani páru) a díky cestě do Barcelony jsem se znovu vrátila ke Stínu větru od Carlose Ruize Zafóna (pořád mi ještě připadá jako velmi napínavý, tajuplný a poutavý příběh, ale trochu mě ruší celá halda klišé a dějových berliček - stále ale ještě na únosné míře). A impulzivně jsem si koupila verše od Zahradníčka (ale zjistila jsem, že jsou moc temné a fascinované vírou a smrtí). A zemřela má milovaná fotografka, paní Dagmar Hochová, fotografka (nejen) světa dětských lumpáren a pihatých rošťáků. A nenavštívila jsem Treťjakovskou galerii, i když jsem to měla na dosah.
A právě teď mi do uší hrajou zadumaní Priessnitz o jaru a o andělech a mě je po dlouhej době zase trochu dobře a trochu klidně a trochu jistě. Bláznivé měsíce jsou možná někdy potřeba.
Podvečerní poklid s Rádiem 1. Tentokrát velké překvapení: Nick Cave & The Bad Seeds - The Boatman´s Call z roku 1997 v CD Nonstop. Spoustu let mi Cave unikal, což asi znamenalo, že jsem spoustu let čekala, až narazím na tohle zadumané a krásně pochmurné album!
Tahle pověst Snídani u Tiffanyho zdaleka předchází, ale stejně mě dostalo, jak je tenhle film romantický a jak mě vzal za srdce :-) A taky mě překvapilo, o kolik víc happy je jeho konec ve srovnání s předlohou od Trumana Capote. I když i to se dalo u hollywoodské adaptace čekat.
Za film, náladu, noblesu, Audrey Hepburn, sladkýho George Pepparda a krásnýho zrzavýho kocoura pět hvězdiček z pěti! A za hudbu od Henriho Manciniho (titulní "Moon River" získala dokonce Oscara, ale úžasně moody "Something for Cat" je daleko lepší) snad ještě hvězdičku navíc :-)