Mám v posledních měsících (ale vlastně celý život) velmi bohaté sny. Jsou tak bohaté, že jsou dny, kdy se mi do prostého života ani nechce vstát, a jsou tak živé, že někdy nevím, zda se mi daná událost zdála nebo stala. Někdy mne živě baví, někdy mne naplňují živými emocemi, které přetrvávají dlouhé hodiny po probuzení, někdy jsou tíživé a zlé a mnohdy se mi naopak dozdává to, co v realitě postrádám, a mě pak ke spokojenosti stačí mít jen dost času a klidu na spánek.
A jak už to tak bývá, bylo jen otázkou času, kdy se tohle téma rozvine do hlubšího zájmu. O tom napíšu uschovánku třeba zase jindy. Teď jen krátká uschovánka k filmu Inception, který se z velké části ve snech odehrává.
Vlastně první, co mám potřebu poznamenat, je údiv nad tím, jak je možné, že tak zajímavý a poutavý film je tolik zaplněn násilím a zbytečným napětím (pro ženy vztahová linka, pro muže linka násilí?). Film jsem nedokázala shlédnout na jeden zátah a nejnapjatější pasáž jsem musela přeskočit. Okamžitě mi začaly naskakovat nápady na remake, který by téměř všechno násilí vypustil a vyrobil z filmu zajímavé filosoficko-psychologické drama. Možná by to nebyl takový kasovní trhák, ale rozhodně by vzniklo unikátní dílo, protože obsažené myšlenky jsou velmi zajímavé. Tíha viny, která se propisuje do snů, idea možnosti opravdového (nikoliv jen projektovaného) setkání ve snu (ve filmu zajištěného zvláštním přístrojem), závislost na snění, která z lidí dělá spánkové narkomany... to všechno mi silně rezonuje.
Nemluvě o tom, že film údajně velmi věrohodně vychází z poznatků vědomé práce se sny a s aktivním sněním, a tak je pěkným úvodem do tématu (možná by byl o něco pěknějším v tom remaku, který popisuji výše). Jediná otázka, která mi stále vrtá hlavou (pozor spoiler), se týká následků usmrcení ve snu - dle mé zkušenosti (a je to tak snad řečené i v úvodu filmu) se člověk poté, co ve snu zemře, probudí, ale ve filmu pak smrt při snění ve snění vede k postupnému propadání do takzvaného limbu, kde čas plyne neuvěřitelně pomalu a v němž člověk mentálně zcela zestárne, takže se probudí duševně prázdný a vyhořelý. Konec filmu tak pro mě byl trochu nelogický a nepochopitelný, ale třeba jen budu potřebovat dovysvětlení nebo ještě jedno shlédnutí (uf!).
A na okraj této uschovánky ještě připomínka jednoho - o mnoho příjemnějšího - filmu, který pracuje s poznatky o lidském snění. Roztomilý animák Inside Out, k němuž jsem si napsala uschovánku tady. Zpětně na něm, mimo uschovaného, oceňuju právě to, jak hezky jsou v něm znázorněny snové procesy a jejich význam pro zpracovávání emocí a jak pěkně popisuje, že i když některé velké změny v životě boří základy, na nichž stojí naše osobnost, po nějaké době pobytu v temném údolí, vzniknou základy nové a neméně dobré. Vede mne to k mému celoživotnímu přesvědčení, že člověk musí uvažovat v dlouhých horizontech a když mu není hej, má se jít radši vyspat :-)
Nu, a jako malý bonus nejkrásnější melodie ze soundtracku... bere za srdce!
Edit: Tak už vím, proč se ve filmu ti, co byli zabiti ve snu, neprobudili... spali pod vlivem sedativ. Nu, jak říkám, kdyby se tam tak nestřílelo, tak by citlivější povahy nepřeskakovaly některé scény a hezky by jim to celé došlo :-)