verrrberrr’s

So stark...

Dem Leben die andere Wange hinhalten: vom Buch der Hamburger Journalistin Petra Mikutta, die seinem Mann plötzlich verloren hat.

Mein Mann starb Ostern vor zwei Jahren. Mehr als fünf Jahre hatte unser gemeinsames Leben gedauert. Als wir uns kennen lernten, beide deutlich über 40 Jahre alt, mit erwachsenen Kindern, waren wir für einander die wichtigsten Menschen, wir brauchten dazu keinen Trauschein. Ohne meinen Mann endete die Welt. Ich war verloren im Zwischenreich der Trauer.

(...)

Meine Trauer fordert Anstrengungen und Wagnisse. Die erste Mutprobe bestehe ich nach wenigen Tagen, als ich mich zum ersten Mal aus der Wohnung traue. Kaum 20 Meter weit schaffe ich es, bis zur Kreuzung. Ich bin eine Frau mit Sonnenbrille, die an einem trüben Nachmittag an der grünen Ampel stehen bleibt, sich am Mülleimer, der an ihrer Säule befestigt ist, festhält und schluchzt. Niemand bemerkt mich. Ich bemerke niemanden. Der mich findet, ist etwa Anfang 20, schmächtig, einen halben Kopf kleiner als ich. Er hat einen geschorenen Schädel, keine Brauen und schwarze Augen, die böse starren, wie er es, vermute ich, aus Rap-Videos kennt. Er trägt eine billige Lederjacke. Sie ist viel zu dünn für die Kälte, gibt ihm jedoch etwas Schneidiges.

Was hast du, fragt er mit dem türkischen Akzent, den Komiker lustig finden. Er zuckt nicht, als ich es sage, und da ist kein Schrecken, den ich in dem fremden Gesicht lese. Es ist etwas anderes, mit dem ich nicht gerechnet habe, es sind Wärme und Mitgefühl. Er nimmt mich in die Arme. Ach du Scheiße, sagt er. Die Wörter erreichen mich, als wären wir unter Wasser. Er hält mich fest, es kostet ihn Kraft. Seine Umarmung ist eine Folge von Wellen. Sie zerren zwingend und zielstrebig an mir, als wisse er genau, was er tut. Er schwimmt mit mir an die Oberfläche. Schnaufend, triefend und frierend erreiche ich sie. Du machst das schon, sagt er zum Abschied. Der Satz trägt mich nach Hause. Wenn ich wanke, fängt mich jemand auf. Das ist mehr, als ich erwartet habe.

So viel Mut und Trost in der Erzählung. Würd mich das Buch gern kaufen.

Petra Mikutta
Sie werden lachen. Mein Mann ist tot:
Ein Überlebensbuch.

Uschovánka velmi dočasná, protože odkazuje na čtení na Vltavě, které bude online jenom pár dní. Ale zdroj, ze kterého se čte, bude dostupný i potom, a tak má v každém případě smysl.

Čtení z knihy Bod zlomu: o malých příčinách s velkými následky od Malcolma Gladwella, konkrétně kapitoly Síla kontextu, do které je mimochodem možné nahlédnout díky ukázce na stránkách nakladatelství, které knihu vydalo v Čechách.

Hodně pěkný souhrn sociologických úvah (třeba o aplikaci teorie rozbitých oken) dokumentovaných na drobných příbězích z Ameriky konce 20. století. Absurdní příklad vraždy v newyorském metru v 80. letech, kdy frustrovaný bílý Američan beztrestně postřílel skupinku afroamerických výrostků, jež by o pár let později byla zcela jistě společností interpretována poněkud jinak. A velmi zajímavý příklad aplikace teorie rozbitých oken na zoufalou situaci v newyorském metru - boj s velkou kriminalitou a úbytkem znechucených cestujících vedený přes boj s drobnými přestupky (graffiti, jízda na černo a podobně), která postupně vedla až k úspěchům boje s kriminalitou v celém městě za starosty Giulianiho.

První tři díly četby budou ještě pár dní k poslechu zde, zde a zde.

Těším se na další dva a jdu si objednat knihu!

Konečně zas kniha! Věnovala jsem mamince Vyhnání Gerty Schnirch od Tučkové, ze které jsme čerpali na loňském Tribu v programu inspirovaném sudetskými příběhy. Poté, co knížku zhltla jedním dechem, jsem si ji půjčila a postupuju zhruba stejným tempem. Stejně jako Žítkovské bohyně je neuvěřitelně čtivá! Tučková někdy trochu zjednodušuje, někdy možná příliš okatě fabuluje, ale jako všichni velcí vypravěči krásně plasticky kreslí všechny odstíny vyprávěné reality. Takové příběhy je potěšením číst, jakkoliv tíživé jsou.

Poznamenala jsem si k téhle knížce někdy z kraje podzimu: "A zase se dějí takové věci." Dharmové tuláky jsem četla už kdysi na gymplu. Milovali jsme tehdy beatniky a hlavně Kerouaca. Ale nedokázala jsem je tehdy dočíst. Chyběl mi náhled do buddhistické filosofie a meditační praxe. Děsila jsem se nicoty, které se hlavní hrdina snaží dosáhnout. Nelíbil se mi Rauvolfův překlad.

Začátkem září jsem pak seděla na sluníčku u jednoho rybníku na Vysočině a klábosila s přáteli. Hovor plynul, sluníčko hřálo a slova kouzlila krásné asociace... láska ke knížkám, láska ke knihovnám, Kerouac, Dharmoví tuláci. A druhý den jsem v Městské knihovně na tuhle knížku náhodou narazila, když jsem šla kolem police s právě vrácenými tituly. A pak i při čtení tolik dalších asociací. Tibetská modlitba, kterou má Kriška v Rychlebách na místě nejkrásnějších zážitků letošního léta (jenže krásně zvrhle přeložená chlípníky beatniky). Myšlenky, které už mi mezitím zapadají do širšího kontextu, protože mi za ta léta leckdo o buddhismu vyprávěl. A stále znovu stejně krásný popis několikadenní horské túry, která je pro mě dokonalým vrcholem celé knížky. Možná proto jsem ji ani tentokrát nedočetla. Vše ostatní mi připadá jaksi zbytečné. Ta pravá moudrost, extáze a krása je tam nahoře, nad hladinou věcí, u pramene podstaty.

Připomíná mi to slova Miláňa od ohně na zasněžené Javořině. Vzpomínal na Miloše Zapletala, sdružení Kruh a moudro od Pavla, jeho duchovního vůdce: "Manere in montibus" - "Zůstávejme na výšinách". Heslo dávných mnichů žijících vysoko ve skalách, které si vzájemně říkali vždy, když sestupovali dolů do světa denních starostí. Uchovávejme moudrost, kterou jsme poznali na horách. Zůstávejme duchem tam, kde se podstatné odděluje od nepodstatného. Zůstávejme duchem nad věcí.

Málem bych zapomněla na literaturu, mou nejlepší přítelkyni. Na slast, kterou skýtá. Zase už v horečkách (pokolikáté tenhle rok?) jsem oprášila Hejno bez ptáků od Filipa Douška.

Zrovna čtu kouzelnou pasáž, skoro až hrabalovskou, v níž docent Brabec a jeho přítel Jarolímek kreslí českou národní povahu a české pojetí dějin. A do toho obrázky Prahy a náhodné střípky příhod, které v sobě nosí. Krásná kniha. Není zcela dokonalá, ale rozhodně stojí za přimhouření oka.

Někdy je dobré si opravdu důkladně odpočinout. Vzít po měsících stresu a práce zpátečku, naordinovat si nicnedělání (zpočátku je to trochu stresující, snad ještě víc než stres samotný). Dovolit tělu i mysli, aby si dělaly, co potřebují (a ukazuje se, že je to docela divoké, včetně rozběhu, ale snad také doléčení všelijakých neduhů). A uspořádat si své věci. Důkladně uklidit, dokončit drobnosti, které měsíce leží ladem, a nabrat síly na nové úkoly.

Neduhy mě na nějakou dobu uvěznily v posteli a doma. Neuvěřitelnou záplavu snů, které se mi každou noc zdály a byly snad ještě napínavější, divutvornější a vtipnější než kdejaký film, postupně vystřídala chuť  na příběhy zvenku. A tak jsem objevila sérii televizních filmů Nevinné lži. (Ano, vím, že většina lidí kolem tuhle sérii zná už pár let, ale my, co nemáme televizi, jsme vždycky trochu opoždění.) V televizi teď běží druhá série, semtam namíchaná díly z první. A na stránkách České televize jsou teď všechny odvysílané díly k pokoukání. Některé jsou opravdu výborné. Trochu zkratkovité, jak to u televizních filmů bývá, ale řemeslně perfektně zvládnuté, a navíc na velmi aktuální společenská témata. Vedlejší účinky psychofarmak a potřeba dostát všemu, co si myslíme, že se od nás čeká, ve Vedlejších příznacích. Etické otázky asistované reprodukce v Chromozomu (mimochodem hodně pěkný díl, který jsem zvládla dvakrát!), rodinná tramata a vztahy mezi sestrami a matkou v trochu ujetém dílu Byl lásky čas.

A také jsem objevila skvělou dramatizaci knihy Mikiho Waltariho Tajemný Etrusk (kniha je bohužel rozebraná, takže už teď doufám, že ji znovu vydají!), kterou teď vysílá Vltava pod názvem Nesmrtelný Etrusk. Je to příběh plný tajemství a božských úradků. Za zavřenými víčky dokonale vykresluje vznešené starověké chrámy na březích středomořských ostrovů plné zasvěcených mužů a čarovných kněžek, starobylé lodě plné válečníků, mořeplavců a pirátů a starověká města s patricijskými vilami a paláci vládců. Jednotlivé díly jsou k poslechu na stránkách Rozhlasu, ale neváhejte, časem určitě budou jen ke koupi, jako předchozí oceňovaná četba Egypťana Sinuheta ;-)

Asi mám nového oblíbeného amerického spisovatele. Ragtime od Doctorowa byl fakt skvělej.

A teď Píseň o Bernadettě od Werfela. Jsem na začátku, a tak o knize nelze říct téměř nic. Ale příběh, který je vázaný k jejímu vzniku a jež Werfel sepsal do úvodu, mě strhnul. Úplně jsem zapomněla, že Werfel patřil do skupiny českých židovských německy píšících spisovatelů. Před válkou uprchl se ženou do Francie a když v roce 1940 obsadil Francii Hitler, uvízl na útěku na mnoho týdnů v Lurdách. Píseň o Bernadettě, dívce, jíž se v Lurdách v roce 1858 zjevila Panna Maria, je písní díků za to, že se Werfelovi podařilo dostat do bezpečí a dospět "ke spásnému pobřeží Ameriky". Písní, jíž složil, ač sám nebyl Katolíkem, nýbrž Židem. Těším se na příběh, který je plodem tohoto příběhu.

Hrajeme teď s kamarádama takovou hru. Posíláme do světa knihy a nepopsané sešity a doufám, že si je lidi budou předávat dál. V případě sešítků vždycky s nějakou novou připsanou básní či krátkým textem nebo s přikresleným obrázkem. Je to krásná hříčka, která se motá kolem Triba.

A tak jsem před nedávnem zašla do antiku ve Valentinské a nakoupila tam celou hromadu knížek. Na poličce s nápisem "za 20 Kč" měli ty nejlepší kousky, takže nakupování téměř nešlo ubrzdit :-)

Jedna z nich se mi zadřela pod kůži a zatím ji nejsem schopná dát z ruky. Ragtime od Doctorowa. Jen tak nevinně jsem do ní nakoukla a od té doby jsem do ní ponořená, i když mám na čtení jen malinko času. Útlá knížka napěchovaná příběhy skutečných i smyšlených postav začátku 20. století... Freud, Houdini a další. Po dlouhé době mě čtení zcela pohltilo.

Ze zvyku vozit si s sebou na cesty nějakou knihu místního autora nebo knihu, jejíž děj je do místa zasazen, se mi odvinulo čtení na celé letošní předjaří. Ještě stále čtu trochu zdlouhavě a mám dny, kdy je mi lépe bez jakýchkoliv textů, ale obě marocké knížky jsem nakonec přelouskala s velkou chutí, ač z velké části až zpátky doma.

Jejich autorem je Paul Bowles, americký spisovatel, který strávil většinu svého života v marocké Tandže. V knihovně jsem objevila dvě jeho knížky. Pavoučí dům, který se zabývá především politikou, kolonialismem, náboženství a marockou kulturou, a slavný román Pod ochranou nebe, drásavý příběh manželské krize dvou Američanů v severoafrické poušti.

Do Maroka jsem si zabalila Pavoučí dům. Neodvážila jsem se vozit si s sebou cizí vztahové problémy a politické téma znělo zajímavě. Příběh se rozjíždí zvolna, ale rozhodně stojí za to vytrvat, i když na začátku má člověk chuť  knížku nechat ležet a sáhnout po jiné. Odehrává se v bouřlivých 50. letech, kdy se Maroko vyvlékalo z francouzské koloniální nadvlády (v originále vydaná v roce 1955). V novelce je zachyceno jen pár bouřlivých dní kolem obléhání Fezu Francouzi a Berbery, ale přesto kreslí marocké reálie tak barvitě, že je dokonalým průvodcem k pochopení hlubších vrstev téhle země. Střet evropského a arabského. Evropská touha po pokroku a lineární odvíjení dějin versus islámská intuitivnost, cykličnost a smyslupné neracionálno. Velká úcta ke kořenům islámského pojetí světa reprezentovaným nevzdělaným chlapcem Amrem, jenž pochazí z šerífské rodiny, od potomků Proroka. Klíč k pochopení severoafrické národní emancipace, marocká národní strana nezávislosti Istiklál a propaganda marockých politiků i francouzských kolonialistů v kontrastu s hlubokou tradicí a moudrostí, již v rukou obrací mladičký Amr a která tak fascinuje Američana Stenhama. Maročtí Židé jako opakované oběti vylévané zlosti. Divocí Berbeři z hor jako nástroj v rukou Francouzů k zastrašení Arabů, jež žijí ve městech. Vykreslení venkovské náboženské slavnosti pod širým nebem. Spousta marockých pojmů a arabských slovíček. Ale také hodně mizerný překlad plný překlepů a nekonkzistentního užívání pojmů. Ta kniha ale přesto stojí za to. Nejen pro ty, kdo cestují po Maroku a chtějí se mu dostat víc pod kůži.

Pavoučí dům jsem nakonec dočetla téměř jedním dechem a silně jsem toužila pokračovat na stejné vlně. Proto jsem plynule navázala. Pod ochranou nebe, slavný Bowlesův román. Jeho první dílo vydané roku 1949, nejuznávanější, nejslavnější, zfilmované do poměrně známého filmu z roku 1990. Ten román je pro mě slovy neuchopitelný, hluboký a silný. Nechápu, jak Bowles dokázal hned v prvním díle tak přesně, křehce a lehkonoze vystihnout odstíny vztahových bolestí, pochyb a pozdních prozření. Ta knížka je silná, šílená a děsivá. Plná krásných obrazů. Plná přesných popisů. A ne náhodou je její třetí část nadepsána citátem z Kafky: "Od jistého bodu dál už není návratu. Takového bodu je nutno dosáhnout." Z toho příběhu mrazí.

Těším se, že mi Bowles ještě někdy zkříží cestu. Nejen proto, že poodkrývá svět, který je nám vzdálený a který skrze novinové zprávy nedokážeme zcela pochopit a v němž jen s obtížemi diferencujeme, ale i pro jeho schopnost nahlédnout do lidí a vydestilovat jejich esenci s dokonalou přesností. Skrytý poklad.

Dnes na Vltavě moc zajímavý pořad o Honze Krejcarové, bohémce doby čistě nebohémské v prvních letech budování socialismu, dceři Mileny Jesenské, partnerce Egona Bondyho (což s uměleckou nadsázkou zachycuje film 3 sezóny v pekle), významné múze celé generace umělců, autorce silně pornografických textů i filosofických úvah. Po vztahu s ní se prý Bondy musel uchýlit do psychiatrické léčebny.

Neuvěřitelný osud. Neuvěřitelná musela být síla a vášeň, která ji poháněla po všech těch životních zákrutách. Vymyká se mému chápání, nepřestává mě fascinovat a rozrušovat, je zcela nepředstavitelná. Kde se něco takového v člověku vezme?