Čtu

Konečně doporučený "Svět včerejška" od Stefana Zweiga. Zase tak úžasně vídeňská knížka! A spousta postřehů, které jsou dnes po letech nečekaně aktuální.

Víc třeba zas příště, až se pročtu dalšíma stránkama... zatím jsem na začátku.

Čtu

 A tak jsem tedy dočetla Vonnegutovy Sirény z Titanu. Naposledy jsem tohle filozoficky laděné sci-fi četla někdy před pěti lety. Byl tehdy taky červenec a před sebou jsem měla první pobyt ve Vídni. Léto bylo krásně horké a volné dny jsem trávila na univerzitě studiem němčiny. Je neuvěřitelné, jak se pohled člověka může za pár let úplně proměnit. Z té knihy jsem si pamatovala několik výrazných okamžiků, které byly veskrze humanitní, optimistické a z pohledu zhodnocení pořádků světa zcela pozitivní. Prvotní vývoj filozofie v totalitární společnosti, kde neexistuje kolektivní ani individuální paměť (Ujův dopis), nalezení smyslu života v tom, že člověk činí potěšení druhým (Boazův vztah k tvorečkům zvaným Harmonia, která se v pustých jeskyních Merkuru živí vibracemi, založený na jejich laskyplném krmení krásnými tóny světové klasiky a vlastním pulsem). Když jsem knížku letos vzala znova do ruky, vyděsilo mě, kolik kruté pravdy je v ní uloženo a jak přesně vystihuje zvrácenost lidského světa. To, co mi kdysi přišlo jako velmi vtipný cynismus, ve mně nyní vyvolávalo pocit zoufalství, protože některým věcem se člověk postupem času prostě přestane smát. Možná, až knihu vezmu do ruky za dalších pět let, dostanu se do polohy, kdy ten Vonnegutův absurdní cynismus vezmu za svůj... tedy nikoliv jako vtipný předmět pozorování, ani jako děsivý popis toho, jaký má náš svět vlastně charakter. To by mohl být docela zajímavý barometr vývoje individuální lidské osobnosti v čase :-)

Jinak je ta knížka úžasná. Právě tím, kolik má vrstev a jak přesná jsou její absurdní pozorování. Nadchlo mě taky, když jsem se dozvěděla, že Douglase Adamse, který napsal Stopařova průvodce po galaxii, částečně inspirovaly právě Sirény z Titanu. Je kouzelné nacházet místa, ve kterých se podle mě Adamsova fantazie volně rozběhla, aby vyústila do určitého bodu jeho vlastní knížky. Adams rozhodně neopisoval, jeho knížka je navíc ve svém rozverném ladění přesným opakem cynicko-dekadentních Sirén z Titanu... jen je hezké sledovat dráhy inspirace a představovat si, jak si někdo další, s podstatně bujarejší fantazií, něco představoval.

Teď jsem se vrhla na Andělskou hru Carlose Ruize Zafóna. Po Stínu větru, který jsem četla v zimě, se docela těším na lehké a napínavé čtení, i když Káťa říkala, že se Zafón už trošku opakuje... Každopádně už v prvních několika kapitolách je tolik tajemna, že je jasné, že nejbližší cesty do práce a půlhodinky před usnutím budou stát za to :-)

Večer

(Jan Skácel)

Den umírá
a vlaštovky se navracejí do hnízd
Vítr rozcuchal
na nebi hedvábí a do trav
ulehl naznak bůh

...

 

Večery ve Strašnicích jsou někdy stejně krásné jako někde daleko v kopcích. Vlaštovky si letos dávají obzvlášt záležet!

Čtu

Eva Menasse - Vienna

Tentokrát bez komentáře, protože kdybych začala psát, skončila bych nejdřív za tři dny. Protože v té knížce je tolik nového, zatím jen tušeného. Protože ta knížka je tak vídeňská! A tak propletená s osudy Česka. A protože literárně působí trochu obtíže (nevyvážený dojem z první a druhé části, roztahaný konec a tak různě podobně). A tak tedy jen jako kratičká poznámka.

Víc o knížce třeba tady. A recenze třeba tady.

Každopádně pro každého viennofila je tohle povinné čtení. Komu nedělá potíže číst v němčině, tak určitě doporučuju zabrouzdat na amazon a zakoupit knížku za pár euro v originále.

A ještě jednou četba

Tentokrát spíš z evidenčních důvodů pro vlastní potřebu, protože se mi do komentování moc nechce.

Šabachovo pásmo historek z mládí je spíš příjemným vytržením než opravdovou literaturou. Vtipné, ale bez hlubšího dosahu (alespoň mi přišlo), takže proto bez komentáře.

U Soukupové je důvodem spíš zklamání... čekala jsem od její knížky ověnčené Magnesií Literou za rok 2010 trochu víc. Oproti hodně podařené a autentické novele K moři na mě povídky ze souboru Zmizet působí trochu těžkopádně a vykonstruovaně. Abych byla spravedlivá, musím dodat, že mě tahle knížka možná odradila tíživostí osudů hlavních postav (a to má souvislost spíš se mnou než s literaturou) a že jsem ty povídky nebyla schopná dočíst. Takže tedy taky bez komentáře.

Čtu

Tentokrát pohádku.

Krásný "pohádkový román" od autora slavného Nekonečného příběhu, dost se těším, až tuhle knížku budu číst svým dětem, nebo jim ji podstrčím k přečtení, pokud budou stejní knihomolové jako já.

Je zvláštní, že námět mi ze začátku přišel dost rozporuplný. Myslím rozporuplný v dnešní době. Pánové v šedých oblecích s kravatou a klouboukem, kteří lidem kradou čas... celé je to jedna velká kritika náhle zrychleného světa, který se žene jen za výkonem, efektivitou a konzumem a zapomíná na krásy večerů protlachaných s kamarády třeba ve starém amfiteátru uprostřed piniového hájku, kde bydlela malá Momo... (kameny jsou ještě teplé, jak je během dne rozpálilo sluníčko, a vzduch voní). Základní myšlenka je krásná a pravdivá (hezké jsou hlavně úvahy, skoro až filosofické, v druhé půlce knížky), ale nějak mi chvilkama přišlo, že dneska už pominula doba tesknění po pomalém čase, který neužitečně, ale naplněně plynul, žijeme v této zrychlené době tak dlouho, že příběh šedých pánů, kteří najednou začnou krást lidem čas, se tak trošku zdá být neaktuální - čas se ztrácí už pěkně dlouho, zrychlený svět už nějaký ten pátek známe jako své boty. Ale na druhou stranu, představa, že lidé dřív měli času víc je možná stará jako lidstvo samo, podobně jako představa, že za starých časů bývalo lépe, takže možná je tahle pohádka spíš metaforou toho, jak se čas ztrácí s tím, jak odchází dětství a jak stárneme.

Jazyk a sloh je pro dospělého možná trochu překážkou, ale když si člověk tuhle knížku čte před spaním v posteli a trochu se ponoří do toho, že je zas tím malým človíčkem, pro kterého je svět stejně tajuplný jako když mu bylo deset, tak to vůbec nevadí!

Myslím, že tahle knížka by neměla chybět v knihovně žádného budoucího rodiče :-)

Čtu

E. L. Doctorow - Homer a Langley

Další novelka. Příběh lehce asociálních bratrů s výrazným sklonem k hromadění věcí, jejichž newyorským domem prochází americké dějiny 20. století. Trochu to připomíná absurditu událostí v životě Forresta Gumpa, ale v o dost temnějších barvách. Psané lehce, hravě a úsměvně, ale ve skutečnosti je to dost smutný příběh.

Dost děsivé na tom je, že Doctorow pro svou knihu použil skutečný příběh, prý pozměnil jen pár drobností.

Ale každopádně tahle knížka funguje jako dobrá lákanka na nějakou další literaturu 20. století!

Recenze v NY Times a pár zajímavých obrázků je tady.