A tak jsem tedy dočetla Vonnegutovy Sirény z Titanu. Naposledy jsem tohle filozoficky laděné sci-fi četla někdy před pěti lety. Byl tehdy taky červenec a před sebou jsem měla první pobyt ve Vídni. Léto bylo krásně horké a volné dny jsem trávila na univerzitě studiem němčiny. Je neuvěřitelné, jak se pohled člověka může za pár let úplně proměnit. Z té knihy jsem si pamatovala několik výrazných okamžiků, které byly veskrze humanitní, optimistické a z pohledu zhodnocení pořádků světa zcela pozitivní. Prvotní vývoj filozofie v totalitární společnosti, kde neexistuje kolektivní ani individuální paměť (Ujův dopis), nalezení smyslu života v tom, že člověk činí potěšení druhým (Boazův vztah k tvorečkům zvaným Harmonia, která se v pustých jeskyních Merkuru živí vibracemi, založený na jejich laskyplném krmení krásnými tóny světové klasiky a vlastním pulsem). Když jsem knížku letos vzala znova do ruky, vyděsilo mě, kolik kruté pravdy je v ní uloženo a jak přesně vystihuje zvrácenost lidského světa. To, co mi kdysi přišlo jako velmi vtipný cynismus, ve mně nyní vyvolávalo pocit zoufalství, protože některým věcem se člověk postupem času prostě přestane smát. Možná, až knihu vezmu do ruky za dalších pět let, dostanu se do polohy, kdy ten Vonnegutův absurdní cynismus vezmu za svůj... tedy nikoliv jako vtipný předmět pozorování, ani jako děsivý popis toho, jaký má náš svět vlastně charakter. To by mohl být docela zajímavý barometr vývoje individuální lidské osobnosti v čase :-)
Jinak je ta knížka úžasná. Právě tím, kolik má vrstev a jak přesná jsou její absurdní pozorování. Nadchlo mě taky, když jsem se dozvěděla, že Douglase Adamse, který napsal Stopařova průvodce po galaxii, částečně inspirovaly právě Sirény z Titanu. Je kouzelné nacházet místa, ve kterých se podle mě Adamsova fantazie volně rozběhla, aby vyústila do určitého bodu jeho vlastní knížky. Adams rozhodně neopisoval, jeho knížka je navíc ve svém rozverném ladění přesným opakem cynicko-dekadentních Sirén z Titanu... jen je hezké sledovat dráhy inspirace a představovat si, jak si někdo další, s podstatně bujarejší fantazií, něco představoval.
Teď jsem se vrhla na Andělskou hru Carlose Ruize Zafóna. Po Stínu větru, který jsem četla v zimě, se docela těším na lehké a napínavé čtení, i když Káťa říkala, že se Zafón už trošku opakuje... Každopádně už v prvních několika kapitolách je tolik tajemna, že je jasné, že nejbližší cesty do práce a půlhodinky před usnutím budou stát za to :-)