Ach, Hesse! Můj nejlepší přítel posledních měsíců. Vynořuje se téměř s pravidelností měsíčních cyklů. Vždy, když je třeba.
"Domov není tady ani tam. Domov je v tobě, uvnitř, anebo není nikde."
Hermann Hesse, esej Stromy
Je to už pěkných pár měsíců, co jsem nepřečetla jedinou knihu. Celý štůsek rozečtených. Ale žádná u konce. Bláznivé časy.
"Nuže Hesse anebo snad já jsme říkali: Podívejte se, teď uvažujete o zábavě. To patří k věku. Ale zábava je svým způsobem neklidná. Je hladová, chce další zábavu a ještě víc. Radost je něco jiného. Radost přináší uspokojení, mírně prozařuje. U padesátiletého člověka poznáte, jestli hledal fun (zábavu) nebo joy (radost). V mládí se potřebujete vyřádit, ale jak budete stárnout, objeví se potřeba radosti. Problém je ten, že vám musí zbýt trochu čistoty, jinak radost nefunguje. Vůbec mi nevadí, když teď budete řádit až do rána, ale pamatujte na pozdější dobu. Když to teď přeženete, vzdálí vás to od věcí, které dávají radost, jako je oheň, déšť, krajina či způsob, jakým se nad řeku sklání vrba. To, co nás pozvedne a oživí, bude právě jen soubor těchto malých radostí."
Dva kousky z tohoto léta k zapamatování.
Jednak Němcova vesnice aneb Deníky bratří Schillerových alžírského autora s vazbami na Česko, Boualema Sansala. Hlavní objev letošní Noci literatury. Útlá knížka, která na nějakých dvě stě stranách rozehrává neuvěřitelné drama dvou bratrů a dvou deníků, v nichž odkrývají temná zákoutí své alžírsko-německé rodiny, a hodně zajímavé staví paralelu k hrůznosti a zvrhlosti fašistické ideologie, jež vyústila v holocaust - ve fundamentalistickém islamismu.
A druhak velmi lyrický, pomalý a zadumaný Cestovní pas od Herty Müllerové, který chvilkami až abstraktním líčením na hranici poezie v próze dokonale vystihuje bezčasí čekání na možnost vycestovat z rodné německé vesnice uprostřed Rumunska 80. let. Tomuhle říkám Umění a Literatura. Úžasné.
... a k tomu, k čemu jsem si vyrobila uschovánku před nějakou dobou. O něčem velmi podobném jako Keller (viz zmiňovaná uschovánka) píše také Václav Cílek ve své Knize míst, v eseji "Hippies a co bylo potom".
Zajímavé útržky, bez ladu a skladu, pro nějaké budoucí poskládání:
- Generace X: "Ústřední postavy románu jsou citlivé osoby s nedostatkem pracovních příležitostí a přemírou vzdělání, které mají čsa na sebepozorování, nemají nikoho, kdo by uchlácholil jejich strachy, a téměř nic, co by zaplnilo vnitřní prázdnotu. (...) Inteligentní lidi s nějakým neprodejným talentem, klouzající po hladině života jako vodoměrka. Lidí, kteří později zjišťují, že byli lepší, když měli míň peněz. Mladých citlivých mužů a žen, kteří nemohou být dětmi a nechtějí být dospělými. Nechtějí se vázat na místo, na lidi ani na kariéru, a tak víceméně úspěšně a prázdně surfují životem, až se někde usadí ("smrt ve třiceti, do hrobu v sedmdesáti") a v tom horším případě se promění v japíky - rezavějící pitomce, kteří se uvnitř něčeho zbavili a teď začánají být zlí." (str. 140)
- Myšlenka, že k masovému rozvoji hnutí hippies možná došlo díky změně systému přijímacího řízení na prestižní americké univerzity (změna z elity původu a ne elitu schopností díky propracovanému testování schopností).
- "Teta Polly v Tomu Sawyerovi sice používala výprasku, ale dovolila Tomovi hodiny se toulat a užívat si dobrodružství." (str. 146)
- Myšlenka "deglobalizace" a lokální spotřeby, která přesně rezonuje s myšlenkou uzavřených produkčních řetězců, které je možné budovat především ve venkovském prostoru - viz vše, o čem se mluvilo v porotě Evropské ceny obnovy vesnice.
- A navrch dva postřehy, které jsou sice už trochu otřepané, ale v tomto podání hezky výstižné: "Mění se samotná povaha moci. Dříve direktivně rozhodoval nějaký ministr nebo generální ředitel, který sice mohl být hloupý či krutý, ale lidé s ním měli osobní zkušenost. Dnes jsou velké koncerny rozdělené do řady malých, poměrně samostatných flexibilních podniků. Strategické plánování se rodí v anonymním prostředí různých rozvojových studií, konzultací s nezávislými odborníky, v kyberprostoru e-mailových sdělení. Ekonomická moc se tak může jevit až jako neodvratná, magická síla, která přišla odkudsi z kafkovských zámků." (str. 149)
- A ten druhý: "V oblasti náboženství se projevuje překvapivý trend. Počet lidí, kteří věří v něco nadosobního ve většině států světa, těch bohatých i těch chudých, roste. Někteří teologové dokonce hovoří o 21. století jako o století náboženství. Jako bychom my duchovní bezdomovci hledali a nalézali domov ve spiritualitě, ale ne v organizovaných církvích. Roste počet členů pluralistických církví, jež umožňují osobní náboženské formy a jsou tolerantní k individuálním eklektickým náboženstvím, která připomínají samoobsluhu - máme vám ke Kristovi přibalit ještě něco karmy a Buddhu?" (str. 149)
Co lidé vždy chápali pod pojmem "člověk", je pořád pomíjivá měšťácká konvence. Tato konvence odmítá a zakazuje určité nejsurovější pudy, vyžaduje trochu vědomí, trochu mravnosti a trochu odzvířečtění, trocha ducha je nejen dovolena, nýbrž se dokonce vyžaduje. "Člověk" této konvence je jako každý měšťácký ideál kompromisem, je to prostě nesmělý a naivně vychytralý pokus ošidit jak zlou pramáti přírodu, tak nepohodlného praotce ducha o jejich divé nároky a zabydlet se ve vlažném středu mezi nimi. Proto měšťák dovoluje a trpí to, co nazývá "osobností", současně však osobnost vydává napospas molochu "stát" a neustále oba proti sobě popichuje. Proto dnes měšťák upálí jako kacíře a pověsí jako zločince toho, komu pozítří postaví pomník.
Hermann Hesse: Stepní vlk, str. 71 - 72
Dostalo se mi teď do ruky víceméně nezávisle na sobě pár textů, které jsou docela inspirativní. Všechny z mého pohledu mají za společný jmenovatel měšťanskou morálku, ať už jako něco, co pominulo, v článku Jana Kellera, jež zjednodušeně ale zajímavé skicuje hodnoty dnešní produktivní generace (Jan Keller: Dobrodruzi každodennosti; k uschování: 1) vymezení "prekérních intelektuálů" jako protipólu k úspěšným "bobos" a 2) hodnoty generace hippies jako nedílná součást současných manažerských postupů a firemní kultury velkých korporací), nebo jako něco, co se s měšťanskými hodnotami přímo vypořádává.
Z druhé skupiny je kniha polské socioložky Marie Ossowske (Měšťanská morálka), která je recenzovaná v nedávném Respektu (zatím jsem četla jen recenzi, ke knížce se snad prokoušu později), a román Hermanna Hesseho Stepní vlk, jež se s měšťanskou morálkou velmi intenzivně vyrovnává. Ke Stepnímu vlkovi snad trochu víc ještě někdy příště, protože co stránka, to nějaký obraz, který mi naprosto rezonuje.
Duben byl bláznivý. Plný únavy. Plný zmatků a nejistot. Plný zaťatých pěstiček.
Ztratila jsem mezitím trochu chuť cokoliv si zapisovat, protože věci vypadaly složitě a navíc nebylo moc kdy. Dělo se toho hodně.
Hlavně cesty. Místo vymodlené cesty na Sicílii nebo kamkoliv hodně na jih alespoň krátká cesta trochu na jih, s V. do Znojma a s L. do Wachau. A taky do Moskvy. A do Barcelony. A do Budapešti (to ještě v březnu). A s rodiči na Tetín. A s rodiči do Bärnau a do pohraničí za Tachovem. A s maminkou do Mariánek. A bohužel ne do Kyjeva, ačkoliv to byl plán a těšení a očekávání, naše i přátel. Místo toho dva dny na chatě v lesích a setkání s A., K. a jejich malou B. a toulky Sudetama.
Vlastně toho bylo tolik, že se člověk ani nemůže divit, že ten duben byl tak šílený. A že se během něj žádné věci nepohnuly. A že vlastně nebyl tak špatný. (I když se to vždycky zdá až zpětně.)
Filmů, knížek a snů mezitím moc nebylo. Objevila jsem Terapii, seriál HBO s Karlem Rodenem v hlavní roli. A začala jsem číst Vejce a já od Betty MacDonaldové (pořád se mi ho nedaří dočíst, protože nemůžu pochopit, jak se jí na té samotě v horách mohlo nelíbit - což je typické pro někoho, kdo se už několikátý měsíc cítí ve městě jako v kleci, ale o skutečném životě tam venku nemá ani páru) a díky cestě do Barcelony jsem se znovu vrátila ke Stínu větru od Carlose Ruize Zafóna (pořád mi ještě připadá jako velmi napínavý, tajuplný a poutavý příběh, ale trochu mě ruší celá halda klišé a dějových berliček - stále ale ještě na únosné míře). A impulzivně jsem si koupila verše od Zahradníčka (ale zjistila jsem, že jsou moc temné a fascinované vírou a smrtí). A zemřela má milovaná fotografka, paní Dagmar Hochová, fotografka (nejen) světa dětských lumpáren a pihatých rošťáků. A nenavštívila jsem Treťjakovskou galerii, i když jsem to měla na dosah.
A právě teď mi do uší hrajou zadumaní Priessnitz o jaru a o andělech a mě je po dlouhej době zase trochu dobře a trochu klidně a trochu jistě. Bláznivé měsíce jsou možná někdy potřeba.
Narazila jsem dneska na dvě knížky, které už dlouho leží na nočním stolku...
Friedrich Dürrenmatt - Soudce a jeho kat. Útlá knížka se dvěma novelkami (Soudce a jeho kat, Podezření). Klasický Dürrenmatt, přesně strukturovaný příběh s morálním poselstvím. K tomu krimi nádech a v Podezření navíc téma zločinů druhé světové války. Švýcarské reálie moc neznám, takže mě Dürrenmatt moc baví. A bavilo mě také dumat, která slova v originále překlad z roku 1971 opisuje. Docela legrační byl pojem "horní němčina" a permanentní výskyt "prý", což si vysvětluju tím, že původní text asi bude převážně v prvním kondicionálu... roztomilé :-)
Jaroslav Rudiš - Konec punku v Helsinkách. Tuhle knížku jsem nějak nemohla dočíst. Možná proto, že jsem nikdy nebyla pořádným punkerem. Nebo proto, že mi v ní chybělo něco navíc, něco, co by mě posouvalo jinam. Na Rudišovi je hezký a sympatický, že se umí obklopit zajímavýma lidma a že ze synergií mezi ním a jimi vznikají výjimečné věci, že má spoustu nadšení pro německojazyčnou kulturu a že umí nasáknout cizími příběhy a pak je přesypat v čitelné podobě na papír. Ale zatím jsem k jeho knížkám úplně nenašla cestu. Když tedy samozřejmě pominu komixového Nebela :-)
John Irving - Manželství do 158 liber
Další trochu šílená knížka od Irvinga, ve které se objevuje Vídeň. Tentokrát jsem ale byla zmatená. Jako by Irving něco nedoříkával... jako by si hlavní postava něco nalhávala nebo před něčím zavírala oči... a nevím, jestli to byl úmysl nebo té knížce něco chybí.
Každopádně před vstupem do manželství, resp. před započetím jakékoliv nevinné hrátky, která ho může potenciálně pěkně pošramotit, celkem užitečná povinná četba :-)