Tentokrát pohádku.
Krásný "pohádkový román" od autora slavného Nekonečného příběhu, dost se těším, až tuhle knížku budu číst svým dětem, nebo jim ji podstrčím k přečtení, pokud budou stejní knihomolové jako já.
Je zvláštní, že námět mi ze začátku přišel dost rozporuplný. Myslím rozporuplný v dnešní době. Pánové v šedých oblecích s kravatou a klouboukem, kteří lidem kradou čas... celé je to jedna velká kritika náhle zrychleného světa, který se žene jen za výkonem, efektivitou a konzumem a zapomíná na krásy večerů protlachaných s kamarády třeba ve starém amfiteátru uprostřed piniového hájku, kde bydlela malá Momo... (kameny jsou ještě teplé, jak je během dne rozpálilo sluníčko, a vzduch voní). Základní myšlenka je krásná a pravdivá (hezké jsou hlavně úvahy, skoro až filosofické, v druhé půlce knížky), ale nějak mi chvilkama přišlo, že dneska už pominula doba tesknění po pomalém čase, který neužitečně, ale naplněně plynul, žijeme v této zrychlené době tak dlouho, že příběh šedých pánů, kteří najednou začnou krást lidem čas, se tak trošku zdá být neaktuální - čas se ztrácí už pěkně dlouho, zrychlený svět už nějaký ten pátek známe jako své boty. Ale na druhou stranu, představa, že lidé dřív měli času víc je možná stará jako lidstvo samo, podobně jako představa, že za starých časů bývalo lépe, takže možná je tahle pohádka spíš metaforou toho, jak se čas ztrácí s tím, jak odchází dětství a jak stárneme.
Jazyk a sloh je pro dospělého možná trochu překážkou, ale když si člověk tuhle knížku čte před spaním v posteli a trochu se ponoří do toho, že je zas tím malým človíčkem, pro kterého je svět stejně tajuplný jako když mu bylo deset, tak to vůbec nevadí!
Myslím, že tahle knížka by neměla chybět v knihovně žádného budoucího rodiče :-)