Poznamenala jsem si k téhle knížce někdy z kraje podzimu: "A zase se dějí takové věci." Dharmové tuláky jsem četla už kdysi na gymplu. Milovali jsme tehdy beatniky a hlavně Kerouaca. Ale nedokázala jsem je tehdy dočíst. Chyběl mi náhled do buddhistické filosofie a meditační praxe. Děsila jsem se nicoty, které se hlavní hrdina snaží dosáhnout. Nelíbil se mi Rauvolfův překlad.
Začátkem září jsem pak seděla na sluníčku u jednoho rybníku na Vysočině a klábosila s přáteli. Hovor plynul, sluníčko hřálo a slova kouzlila krásné asociace... láska ke knížkám, láska ke knihovnám, Kerouac, Dharmoví tuláci. A druhý den jsem v Městské knihovně na tuhle knížku náhodou narazila, když jsem šla kolem police s právě vrácenými tituly. A pak i při čtení tolik dalších asociací. Tibetská modlitba, kterou má Kriška v Rychlebách na místě nejkrásnějších zážitků letošního léta (jenže krásně zvrhle přeložená chlípníky beatniky). Myšlenky, které už mi mezitím zapadají do širšího kontextu, protože mi za ta léta leckdo o buddhismu vyprávěl. A stále znovu stejně krásný popis několikadenní horské túry, která je pro mě dokonalým vrcholem celé knížky. Možná proto jsem ji ani tentokrát nedočetla. Vše ostatní mi připadá jaksi zbytečné. Ta pravá moudrost, extáze a krása je tam nahoře, nad hladinou věcí, u pramene podstaty.
Připomíná mi to slova Miláňa od ohně na zasněžené Javořině. Vzpomínal na Miloše Zapletala, sdružení Kruh a moudro od Pavla, jeho duchovního vůdce: "Manere in montibus" - "Zůstávejme na výšinách". Heslo dávných mnichů žijících vysoko ve skalách, které si vzájemně říkali vždy, když sestupovali dolů do světa denních starostí. Uchovávejme moudrost, kterou jsme poznali na horách. Zůstávejme duchem tam, kde se podstatné odděluje od nepodstatného. Zůstávejme duchem nad věcí.