Málem bych zapomněla na literaturu, mou nejlepší přítelkyni. Na slast, kterou skýtá. Zase už v horečkách (pokolikáté tenhle rok?) jsem oprášila Hejno bez ptáků od Filipa Douška.
Zrovna čtu kouzelnou pasáž, skoro až hrabalovskou, v níž docent Brabec a jeho přítel Jarolímek kreslí českou národní povahu a české pojetí dějin. A do toho obrázky Prahy a náhodné střípky příhod, které v sobě nosí. Krásná kniha. Není zcela dokonalá, ale rozhodně stojí za přimhouření oka.