...

Ještě jeden výstřižek ze Dne trifidů:

„Tak byste jistě neočekávali,“ pokračoval, „že naleznete stejné mravy, zvyky a obyčeje v nuzné indické vesnici žijící na pokraji smrti hladem, jako v luxusní londýnské čtvrti, dejme tomu v Mayfairu. Podobně se co do povahy svých mravů budou lišit obyvatelé zámožného státu, kde je život poměrně snadný, od obyvatel přelidněné, strádající země. Jinými slovy, různá prostředí vytvářejí různé životní normy. Zdůrazňuji proto, že svět, jaký jsme až dosud znali, je nenávratně pryč – je po něm veta. Spolu s ním jsou pryč i podmínky, které nás utvářely a učily našim životním normám. Naše potřeby jsou nyní jiné a jiné musí být i naše cíle. Chcete-li příklad, vzpomeňte si, jak jsme se dnes po celý den s lehkým svědomím dopouštěli věcí, které byly ještě přede dvěma dny nazývány vloupáním a krádeží. Stará struktura života padla a my nyní musíme nalézt takový modus vivendi, který by nejlépe vyhovoval té nové. Nemůžeme jen tak začít stavět znovu; musíme začít znovu přemýšlet – což je mnohem těžší a mnohem nepohodlnější. Člověk zůstal po fyzické stránce pozoruhodně přizpůsobivým tvorem. A každá společnost má ve zvyku formovat nevyzrálou mysl své mládeže, infikovat ji svazujícími normami předsudků. Výsledkem je pak podivuhodně nepoddajný materiál, schopný zdárně odolávat tlaku mnoha přirozených sklonů a instinktů. Tak je možno vychovat člověka, který navzdory svému prvotnímu pudu sebezáchovy riskuje dobrovolně smrt ve jménu ideálu – stejným způsobem však můžeme vychovat i omezence, který si ví se vším rady a vždycky ví, co je ‚správné‘. V dobách, které jsou před námi, se budeme muset značnému množství těchto umělých předsudků odnaučit, anebo je radikálně změnit. Můžeme přijmout a zachovávat pouze jeden základní předsudek, a to, že lidská rasa stojí za to, aby byla zachována. Tomuto ohledu musí být všechny ostatní alespoň na čas podřízeny. Na každý svůj čin musíme nahlížet s jedinou otázkou na mysli. ‚Pomůže to naší rase přežít – nebo nás to zbrzdí?‘ Pomůže-li nám to, musíme to i udělat, aťsi by to bylo sebe víc v rozporu s idejemi, v nichž jsme byli vychováni. Kdyby nám to však bylo ke škodě, musíme se tomu vyhnout i za tu cenu, že by se toto vyhnutí střetávalo s naším předchozím pojetím povinnosti, a třeba i spravedlnosti. Nebude to nijak snadné: staré předsudky mají tuhý život. Na berličky mravních zásad a nařízení nespoléhají jen prosťáčci, strašpytlové a duševní lenoši – my všichni se o ně opíráme víc, než si sami dovedeme představit. Nicméně dneska, kdy vší organizaci je konec, žádná z jejích praktických příruček nám neporadí. Musíme sebrat morální odvahu myslet a rozhodovat sami za sebe.“