"Dva dny cesty oddálí člověka – a zvláště člověka mladého, v životě ještě pevně nezakořeněného – jeho všednímu světu, všemu tomu, čemu říká povinnosti, zájmy, starosti, vyhlídky, mnohem víc, než se mu snilo v drožce cestou k nádraží. Otáčející se a prchající prostor, který se navalí mezi něj a jeho rodiště, osvědčuje sílu, jakou přičítáme obvykle pouze času; od hodiny k hodině vytváří vnitřní změny, velmi podobné těm, které způsobil čas, nicméně je v jistém smyslu předstihující. Stejně jako čas dává zapomínat, ale tak, že člověka odpoutá od všech vztahů a uvede ho do jakéhosi stavu svobodného a prvotního – ba udělá obratem ruky i z pedanta a pecivála vagabunda. Říká se, že čas je Lethe; ale cizí vzduch je také takový nápoj, a jestliže nepůsobí tak důkladně, působí zato rychleji."