Po letech konečně zas čtu román s velkým R. Na doporučení několika kamarádek se ke mě dostala Amerikána od Chimamandy Ngozi Adichie, nigerijské autorky narozené v roce 1977. A já znovu zažívám to báječné čtenářské opojení: hluboký ponor do příběhu a jemné tušení, že život má další dimenze, které možná míjím.
Je to laskavá próza, která i těžké chvíle podává s nadějí a nadhledem. Přesto není kýčem. A ten jazyk! Český překlad je plnokrevný a plný výrazů, které mi svět hlavní hrdinky přibližuje na dosah.
Je to vlastně generační román. Hlavní hrdinka je má vrstevnice, a přestože vyrůstala v Nigérii a studovala ve Spojených státech, nacházím v jejím životě leccos z toho, co lemovalo moje vlastní dospívání a mládí. Popkultura je vážné globální. Ale hlavní poselství knihy je jinde. Jde hluboko do kolektivního vědomí Spojených států a pojmenovává jemné nuance v postavení amerických černochů - jako černoška nezatížená americkou historií je vidí z nezvyklého úhlu a dokáže svá pozorování trefně podat. To celé na pozadí velké love story a citových anabází, které knihu lidsky živí.
Kromě toho je knížka krásná i po technické stránce. Červeno-modro-bílý přebal si krásně hraje s odkazy na hvězdnatou Ameriku i kmenovou Afriku a v textu jsem neobjevila jediný překlep.
Shrnuto: Už dlouho jsem nečetla tak mnohovrstevnaté dílo, které by mě lidsky vyživilo, intelektuálně obohatilo a ještě ukázalo zajímavé reálie (kromě USA také z Nigérie 90. let). Navíc v nezvykle kvalitním českém vydání. Pro mě to je román desetiletí.