Od Vánoc ležím v legendárním románu Roberta Ruarka Medojedky. Čte se ztěžka, protože překlad z roku 1973 je těžkopádný a na spoustě míst tahá za uši. Přesto mě stále drží, protože rozehrává tolik strun a témat, která se mi nějak pletou či pletla životem, až to není pěkné.
Román je to prý značně autobiografický. Vypráví o úspěšném spisovateli, který najednou uprostřed svých nejlepších let nedokáže jet v zaběhaných kolejích spořádaného manželství, společenských povinností, žárlivých scén a zajišťování životní úrovně... a tak prostě jednoho odpoledne odejde z útulného domova. A začne oscilovat na nevyrovnané dráze mezi milenkami, samotou, dobrodružnými cestami a návraty k ženě. Zní to trochu jako červená knihovna, jenže Ruark na tomhle půdorysu odkrývá mnoho niterných pochodů člověka, který má co do činění s něčím, co se velmi podobá krizi středního věku, a řadu dalších témat, jejichž pojmenování mi přijde tak osobní, že je tu asi nedokážu vypsat.
Knížka vyšla posmrtně po Ruarkově předčasném úmrtí na cirhózu jater a prý zrcadlí jeho rozpoložení v posledních letech. Přesto z ní čiší jistá naděje, i když stále padající na zem. Třeba ve dnech strávených na chatě u jezera v New Jersey (asi někde tady nebo tady?) nebo při toulkách Afrikou. Jak moc mi Ruark rezonuje!