Proposlouchala jsem se v poslední době dvěma příběhy sepsanými na základě rodinných vzpomínek. Dva zdánlivě vzdálené světy, a přece v obou tatáž směs otevřenosti, jemné melancholie, pohledů do intimních zákoutí rodiny a laskavého odstupu od dějů, které se autorů kdysi hluboce dotýkaly.
Krev není voda dnes méně známého spisovatele Josefa Jedličky mě zaujala svými reáliemi, které se na dvou místech lehce překrývají s mým vlastním životním prostorem. Jednou, když si otec Jožka přivezl k sobě na Hanou svou nevěstu Julču. A podruhé, když Jedlička popisoval své dětství a dospívání v Hájkově ulici na prvorepublikovém a protektorátním Žižkově. Snad nejvíc mě nadchlo několikeré zmínění rybníčků na Židovských pecích. Už víckrát jsem o nich slyšela, ale stále je nemohu dohledat!
Druhým pásmem vzpomínek byla Dobrá vůle od Ingmara Bergmana popisující počátky vztahu jeho rodičů ve Švédsku kdysi na prahu první světové války. Tahle četba byla o něco tísnivější. Snad kvůli neurotičnosti a nevyrovnanosti mladého Henrika Bergmana a krutosti, kterou to v něm někdy vyvolalo. Nebo snad kvůli paralelám k životním volbám, kterými sama procházím.
Obě četby ale byly strhující, literárně skvěle vystavěné a rozhlasově pěkně zpracované. Hodiny blaženého času při kuchyňských pracích s douškem intelektuální potravy :-)