Žižkovské melodrama z padesátých let. Nejspíš trochu naivní, ale vzácné tím, že zachycuje, jak Žižkov vypadal před téměř šedesáti lety.
Film Žižkovská romance.
Protože se dnes na promítání na Nákladovém nádraží Žižkov nejspíš nedostanu, uschovávám na později. Snad mi ještě někdy zkříží cestu!
Co jiného si pustit, když je za oknem magický úplněk, než bizarní íránský film o krásné upírce ze Zkaženého města. Vrchol artoviny, spousta krásných, ale dočista zbytečných scén a minimum děje, a přesto mě to vzalo a cosi se ve mně rozechvělo.
Krásná upírka s velkýma očima a černými vlasy za uši, v pruhovaném triku na holém těle... procházející městem v čádoru splývajícím přes vlasy a ramena až na zem. Poetika podivného města s pohybujícími se kyvadly ropných vrtů, siluetou elektrárny a s vlaky jedoucími nocí odnikud nikam. Krásný čistý muž s odzbrojující bezelstností. Lehoučká love story.
Někdo by řekl bezúčelná krása. A já říkám prostě jenom krása!
Je třeba dívat se na ty světlejší stránky, a tak tedy pár zápisků k pohádkám, kterými si poslední dobou hladím duši! Hajao Mijazaki je kouzelník. Jeho anime mají tolik vrstev, že se na ně většinou dá dívat několikrát za sebou. Po Princezně Mononoke (1997) a Cestě do fantazie (2001) jsem se nedávno polaskala s Naušikou z Větrného údolí (1984), Howlovým pohyblivým zámkem (2004) a dětskou pohádkou Ponyo z útesu (2008).
Mijazakiho filmy mají buď silné pacifistické a ekologické poselství nebo rozehrávají mocné archetypy (archetyp hrdiny, který je povolán na cestu, archetyp muže a ženy). Výjimkou je Ponyo, která je oproti ostatním filmům nezvykle dětská a překvapivě vyzdvihuje ženy. V tom smyslu, že v něm ženy mají hlavní slovo, vyznačují se větší aktivitou, moudrostí i dobrotou. Otec malého chlapce Susuke je po celou dobu na moři a doma vlastně chybí. Zato matka má v sobě velkou sílu a tah na branku, i když to často není lehké. Malá mořská víla Ponyo touží být člověkem a nebojí se jít si lásce malého chlapce, která ji může do světa lidí dostat, naproti a někdy si ji možná i trochu neodbytně vydobýt. Otec Ponye je popleta a vlastně trochu odpudivý slaboch, zatímco její maminka, mocná mořská panna, je plná moudrosti a síly. Tenhle film mě za srdce úplně nechytl (i když svým dětem bych ho s radostí pustila - líbil by se jim!), ale tohle mužsko-ženské nastavení mě v něm překvapilo.
I proto, že v ostatních filmech jsou hlavní mužské postavy většinou okouzlující a silné. Kouzelnický učedník Haku v Cestě do fantazie, čaroděj Howl v Pohyblivém zámku, princ Asbel v Naušice... Hlavně Haku a Howl podle mě naplňují archetyp muže, který má své temné stránky a svádí boj s démony, a zároveň dokáže být soucitný a milovat. A Chihiro i Sophie jsou archetypem statečně a čisté dívky či ženy, která dokáže muže milovat i s jeho temnými stránkami a probouzet v něm dobro.
A krom toho mě nadchla Naušika. Tak trochu amazonka, tak trochu Ronja dcera loupežníka, možná trochu Barbarella, rozhodně ale silná a cituplná žena, která dokáže se svou vizí mírumilovného a šetrného přístupu ke světu hýbat s nezměrnými silami. A mimo to má s sebou stále roztomilou lišverku, která vypadá jako zmutované koťátko a úplně nádherně prská, dělá pchhhhh a vůbec je tak všelijak ňuňu a k zulíbání!
Byla jsem nedávno zase nemocná, a tak jsem hledala, na co bych se podívala, a šťastnou náhodou jsem si vzpomněla na slavný animák Hajaa Mijazakiho Princezna Mononoke, o kterém mi už tolik lidí s láskou vyprávělo. Ju mi při té příležitosti stáhl další Mijazakiho pohádku Cesta do fantazie, která je snad ještě krásnější. Hrdinský mýtus v novém hávu, s hrdinkou místo hrdiny. Příběh holčičky, která se s rodiči omylem dostane do podivného mezisvěta, kterému vládne čarodějná majitelka lázní pro duchy a bohy Yubaba a v níž ji čekají mnohé výzvy a nebezpečí.
Znovu mě dostalo, jak silný hrdinský mýtus je...
Uschovávám při té příležitosti krátké video, které shrnuje jeho principy tak, jak je popsal Joseph Campbell ve své slavné knize Tisíc tváří hrdiny: archetyp hrdiny v proměnách věků (kniha je vyprodaná, ale dá se stáhnout z uloz.to): TED-Ed Original lessons - Matthew Winkler - What makes a hero?. U videa je možné spustit anglické titulky.
Byli jsme včera v kině. Proti přírodě je dost nezvyklý film. Pásmo myšlenek muže, který na víkend utekl do hor před nepříjemnými pocity, kterým ho jeho život vystavuje. Partnerka, syn, přátelé... vztahy, které ho tísní. A krásné norské hory. Záznam procesu, kterým se v nich dokážou čistit a narovnávat myšlenky. Jak dobře tuhle horskou očistu znám! A přesto si myslím, že cesta, kterou hlavní hrdina podniká do hor, nic neřeší. Je jen krátkým únikem. Ve filmu není vidět, co se stane po návratu domů, ale myslím, že přestože nahoře v kopcích přemýšlel, že od všeho odejde, zase se vrátil zpátky do vyjetých kolejí, aby na konci týdne znovu měl nutkání utéct na chvilku do samoty, ve které se bude konfrontovat s výčitkami svědomí, protože by možná měl být spíš doma se ženou a synem.
Myslím, že film dokonale vystihuje past myšlenkového nastavení "měl bych". Očekávání, která od sebe má jen on sám a kterým ve svých očích nedostává ("nejsem dobrým otcem...", "musím přátelům nějak zdůvodnit, že nepřijdu..."). Očekávání, která by možná ostatní ani nenapadly, ale jež se při zacykleném myšlení "měl bych" stávají takovým žroutem energie, že člověk nakonec skutečně ztrácí jiskru, selhává a není druhými dobře přijímán. Past vlastnoručně naordinované nesvobody, kterou ale viní své blízké a kvůli které od nich chce utíkat pryč. Původ hořkosti a pocitů bezvýchodnosti nebo zmaru. Pocitů únavy ze vztahů.
Jak důležité je hledat odvahu říkat si "můžu, ale nemusím"! Nečekat od sebe víc, než čekají druzí. Přejít svá drobná denní selhání s lehkým pobavením... Film tuhle odpověď nedává, ale myslím, že pokud by hlavní hrdina na něco takového nepřišel, utíkal by do hor (nebo jinam) tak dlouho, dokud by ho jeho žena, syn i přátelé sami postupně neopustili.
Dokument, který má na www.ivio.tv titulku, jak kdyby se jednalo o sestřih nejděsnějších domácích videí s dětičkama v hlavní roli. Ale nakonec docela příjemné překvapení! Čtyři miminka, jedno z kmenové Afriky (konkrétně Namibie), druhé ze stepního Mongolska, třetí z vysoce rozvinutého Japonska a čtvrté z neméně rozvinuté Kalifornie. Od narození po první rok.
Mongolsko mě chytlo za srdce. Život v jurtě. Kombinace závanů civilizace a opuštěnosti uprostřed travnatých plání se stády dobytka všude kolem. Dítě volně lezoucí po okolí a zkoumající na vlastní pěst pravidla života. Tenhle život mi byl nejbližší.
Myslím, že kmenový život afrických dětí je nám příliš vzdálený, rodiny tam žijí pospolu, děti vyrůstají ve smečce podobně starých kamarádů, popelí se v hlíně, hygienické návyky jsou dočista jiné a na náš zvyk příliš uvolněné (i když přesto všichni vypadají zdravě a šťastně). Něco takového bychom už nedokázali. Nejen proto, že by se těžko hledala společnost, ve které by člověk takový život mohl realizovat (protože i to je důležité).
Ze života v Japonsku a v Kalifornii mi šel mráz po zádech. Dočista mi chyběla uvolněnost a příjemné plynutí. Zábava se odbývala v designových tělocvičnách na cvičeníčku pro maminky s dětmi pod vedením zkušené cvičitelky... Rodiče si hráli se svými dětmi a zároveň s kýmsi telefonovali s mobilem u ucha.
Nevím, jak dotvořit svůj svět, aby moje miminko vyrůstalo spíš někde v trávě kousek za jurtou, než ve vymydlené místnosti s výhledem na skyline vypjatého města, které dává prostor všemu jen ne ohmatávání základních principů života.
Roztomilý film o Stephenu Hawkingovi. Tak trochu biografie, tak trochu pohádka. Příběh nadějného studenta, kterému byla už na univerzitě diagnostikovaná vážná choroba s šancí na nejvýše dva tři roky života. Příběh jeho ženy, která si jej přesto vzala a povila mu tři děti. Příběh, který možná dokládá, že manželství prodlužuje život :-) protože Hawking žije dodnes, čímž původní předpověď lékařů překonal o nějakých padesát let. Film byl natočen podle vzpomínek jeho ženy Jane, a možná i proto je tak trochu pohádkou. Každý v něm má své slabosti, ale v zásadních okamžicích se vždy zachová, jako by měl svatozář. Nutno říct, že i pohádky jsou důležité, ač se nad nimi člověk může někdy pousmívat.
A ačkoliv to celé bylo popsané tak hezky pohádkově, nad rozhodnutím dočista ochrnutého Hawkinga odejít po dvaceti pěti letech od rodiny, která se o něj starala, a žít s jinou ženou, jsem ještě týden nemohla přijít na jiné podivení, než poťouchlou větu: "To byl ale hajzlík!". Big minds do not know any boundaries :-)
PS: Film je pěkným návodem, jak si ochočit svého matfyzáka :-)
Krásný film o tanci. A nejen o něm. Pina od Wima Wenderse. Poklona choreografce Pině Bausch, která zemřela těsně před začátkem natáčení. Film měl původně být jejich společným dílem. Poklonou in memoriam se stal až pro Piny náhlý odchod. A tak je pásmem jejích choreografií a vzpomínek mnoha spolupracovníků. Formálně dotaženou koláží výjevů, které jsou samy o sobě krásné, za doprovodu hudby, která se vrývá pod kůži, a v lokacích, které uchvacují svou jedinečností. Nadzemní dráha ve Wuppertalu, městě, v němž Pina založila taneční divadlo, prosklený sál uprostřed podzimního parku, okraj velkolomu, divadelní scéna zaplavená vodou. A tisíc a jeden pohybový nápad, který vytváří svérázný taneční jazyk, zcela srozumitelné výrazivo, které dokonale komunikuje naléhavé emoce a hraje na citlivé struny někde hluboko v duši.
Pokud by se mě někdo zeptal, co je to krása, doporučila bych mu, aby se podíval na tenhle film. Myslím, že by porozuměl.
Nejlepší film podzimu! Že prý nervy můžou rupnout každému. Dokonalá katarze smíchem, protože některé z těchhle šesti zkratovitých jednání by si člověk občas sám rád dopřál. Chlapík, po němž se vozí zkorumpovaná odtahová služba. Zazobaný tatík, jehož synek udělal průser. Dva řidiči s extrémním egem na jedné silnici v argentinských horách. A nejšílenější svatba, jakou si dovedete představit.
Velkej lajk a pět hvězdiček z pěti!
Vyplňovala jsem teď nějaký dotazník, kde byla otázka na tři artové filmy, které mě v poslední době ovlivnily, a já si uvědomila, jak těžko se mi loví z hlavy. A tak si říkám, že je načase se zase trochu víc věnovat svému cinefilskému deníčku.
Za poslední rok těch filmů nebylo zas tolik, ale některé opravdu stály za to. Dva z nich víc než ostatní.
Velká nádhera od Sorrentina. V každém detailu krásný film, který bych s radostí chtěla vidět i po třetí. Z existenčních otázek, které po filmu zůstávají, mrazí v zádech. Sladký život o pětadvacet let později. Ve chvíli, kdy už není čas říct si "dobrá, tak tedy jinak". Kromě toho je film milým společníkem před návštěvou Říma. Bylo kouzelné nějaký týden po jeho skouknutí jen tak náhodou v uličkách u Tibery narazit na palác, kde se Ramona s dětským úžasem diví, jaktože jsou sloupy na konci sloupořadí s falešnou perspektivou tak malinké.
Chlapectví od Linklatera. Velký experiment. Dvanáct let příběhu bylo natáčeno během dvanácti let. Ale to je jen technická zajímavost (i když reálné stárnutí malého kluka, který se před očima mění v mladého muže, bylo fascinující), to hlavní je klasická linklaterovská síla dialogů a civilní pojetí. V dočista komorním ději je tolik moudra a síly, že by si s nimi jiné filmy vystačily na několik dílů.
Ostatní filmy sklouzly jen tak po povrchu. Grandhotel Budapešť (zábava na dlouhý zimní večer, jinak nic extra), Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (vlastně dost plytká záležitost, na níž bylo nejlepší to, že jsem díky ní konečně byla v Modřanském biografu) a jeden film v rámci Festivalu německého filmu, jehož jméno jsem zapomněla, protože byl tak ujetý, prázdný a bez nějaké smysluplné katarze, že nebylo proč si název pamatovat.
A na zbytek si zrovna nemůžu vzpomenout. Což je v zápisníku, jehož hlavním účelem je soukromý boj s vlastní amnézií, zcela příznačné!