Byli jsme včera v kině. Proti přírodě je dost nezvyklý film. Pásmo myšlenek muže, který na víkend utekl do hor před nepříjemnými pocity, kterým ho jeho život vystavuje. Partnerka, syn, přátelé... vztahy, které ho tísní. A krásné norské hory. Záznam procesu, kterým se v nich dokážou čistit a narovnávat myšlenky. Jak dobře tuhle horskou očistu znám! A přesto si myslím, že cesta, kterou hlavní hrdina podniká do hor, nic neřeší. Je jen krátkým únikem. Ve filmu není vidět, co se stane po návratu domů, ale myslím, že přestože nahoře v kopcích přemýšlel, že od všeho odejde, zase se vrátil zpátky do vyjetých kolejí, aby na konci týdne znovu měl nutkání utéct na chvilku do samoty, ve které se bude konfrontovat s výčitkami svědomí, protože by možná měl být spíš doma se ženou a synem.
Myslím, že film dokonale vystihuje past myšlenkového nastavení "měl bych". Očekávání, která od sebe má jen on sám a kterým ve svých očích nedostává ("nejsem dobrým otcem...", "musím přátelům nějak zdůvodnit, že nepřijdu..."). Očekávání, která by možná ostatní ani nenapadly, ale jež se při zacykleném myšlení "měl bych" stávají takovým žroutem energie, že člověk nakonec skutečně ztrácí jiskru, selhává a není druhými dobře přijímán. Past vlastnoručně naordinované nesvobody, kterou ale viní své blízké a kvůli které od nich chce utíkat pryč. Původ hořkosti a pocitů bezvýchodnosti nebo zmaru. Pocitů únavy ze vztahů.
Jak důležité je hledat odvahu říkat si "můžu, ale nemusím"! Nečekat od sebe víc, než čekají druzí. Přejít svá drobná denní selhání s lehkým pobavením... Film tuhle odpověď nedává, ale myslím, že pokud by hlavní hrdina na něco takového nepřišel, utíkal by do hor (nebo jinam) tak dlouho, dokud by ho jeho žena, syn i přátelé sami postupně neopustili.