verrrberrr’s

Samsara

Dlouho trvalo, než jsem se k tomuhle filmu odhodlala, protože jsem se bála, že to bude nějaký new age blábol. Ale není. Navíc se odehrává v kouzelné krajině kolem Ladaku v srdci Himálaje a dává nahlédnout do tibetského buddhismu a himálajského života. Krásný výlet na dvě hodinky a čtvrt!

Inside out

Pixarský animák V hlavě je snad nejlepší pohádkou, jakou jsem kdy viděla. Jaké to je, když se koukneme do své hlavy? Jak fungují emoce, vzpomínky a motivace. Kouzelně jednoduché a přesto přesné. A krásná myšlenka, že není nutné být pořád jenom veselí, ale že i smutek má v našem životě své důležité místo. Pět hvězdiček z pěti a nehynoucí nadšení k tomu!

Mládí

Další Sorrentiho artovina. Obsah i forma v harmonickém souladu. A vzpomínka na Koulený vrch Thomase Manna a therme ve Valsu. Ale nejen to. Téma sebestředného života po boku milujícího člověka a opožděné uvědomění hloubky takového pouta. Uvědomění ve chvíli, kdy už je pozdě. A taky téma přátelství a drobných ohledů člověka zmoudřelého věkem. A téma tvorby jako věčného životabudiče. Na tenhle film je třeba udělat si čas a vychutnat si jej v klidu a třeba i víckrát. Je krásný a hluboký.

Birdman

Výborná črta zachycující několik hodin v životě člověka, který kdysi hrál v kultovním sci-fi trháku a dneska se snaží dělat divadlo a vysoké umění. Droboučká skorojednoaktovka plná černého humoru, laskavé hořkosti a absurdní reality. Největší překvapení poslední doby! Mimochodem, režisérem téhle věcičky je Iñárritu, tvůrce famózního Babelu a dalších filmů... Myslím, že tenhle pán je s konečnou platností hodný dalšího sledování!

A ještě jedna poznámečka k filmu, který je ještě hluboce podzimní, ale nějak jsem se nedostala k tomu, si jej uschovat. Nový Bond! Spectre je snad ještě lepší než minulý Mendesův kousek. Už jen to dokonalé intro. Čirá esence umění říznutá čirou esencí kultu. Jen tedy nevím, jak tahle sága může pokračovat. Potom, jak tenhle díl Bonda skončil, už snad může přijít jen klid, harmonie a malé Bonďátko... samozřejmě s revolverem v peřince :-)

Ztraceni v Mnichově.

Mystifikace o mystifikaci, jejíž existence je možná mystifikací. No... prostě Zelenka :-)

Drobný záznam k filmům, které jsem si pouštěla k natírání poliček.

Interstellar. Prvoplánový sci-fi hollywood plný slůvek budících dojem, že se jedná o děsnou vědu, ale obsah za mne limitně blízký nule.

Pokojný bojovník. Docela přímočarý způsob, jak dostat k popcornovému divákovi trochu východní filosofie, moudra o kouzlu přítomném okamžiku a čisté hlavě. Myšlenky fajn, ale to provedení... kdyby nebyl hlavní hrdina takovej cukrouš, tak nevím nevím :-)

Vzpomněla jsem si na krásnou animovanou pohádku The Secret of Kells (letní inspiraci z IK), ve které se opat středověkého kláštera tak soustředí na obranu hodnot své civilizace před nájezdy barbarů, až na pěstování těch hodnot dočista zapomene a život v opatství se pomalu změní v suchopár. Nějak mi to přijde aktuální.

K tomu se nedá napsat nic moc kloudného, protože, kdo nezažil, nepochopí... Hunger Games jako hollywoodský spektákl (ale s docela chytrými momenty - třeba kontrast jednoduchého venkova a praštěné vizáže lidí v hlavním městě Capitolu - jak já tohle znám, pokaždé, když se vracím odněkud z lesa zpátky do Prahy! :-) a Hunger Games jako prázdninovkový spektákl uvedený na Instruktorském kurzu 2015. Uschovánka čistě a jen osobní :-)

Protože začátkem října půjde do kin nový film Paola Sorrentina Mládí, brouzdala jsem nedávno jeho staršími filmy a dívala se, na co dalšího od něj bych se zašla podívat, protože Velká nádhera byla prostě nádherná. A tak jsem si vzpomněla, že jsem vlastně před nějakou dobou viděla Následky lásky. Zvláštně nenápadný film. Vlastně mi vůbec nezarezonoval a kdybych si tím teď chvilku nelámala hlavu, vůbec si nevzpomenu, že jsem kdy vůbec věděla, že existuje. Rozpor mezi tím, jak nepozorovaně kolem mě prošel a jak silně na některé lidi zapůsobil (třeba mojí maminku a babičku, které se kvůli němu vypravily do malinkého klubového kina v Plzni), mě vede k této uschovánce. Třeba, až zestárnu, změním názor.

Na střeše Veletržního paláce letos v létě promítali různé vzdušné filmy. Blízko ke hvězdám to muselo být krásné. Já se tam bohužel ani jednou nedostala, ale podívala jsem se aspoň na jeden promítaný snímek.

Nebeští jezdci

Jednoduchá, ale o to poctivější kinematografie. Černobílý film z úzké kreativní skuliny roku 1968. Čeští letci RAF v Anglii, malá oslava obyčejného lidského hrdinství, které je lidské právě tím, že přestože se týká velkých věcí, je doprovázené úplně obyčejným strachem, láskou, přátelstvím... Jako by nám nějaký takový étos poslední dobou chyběl.

Další uschovánka, abych nezapomněla: Český film z roku 1989 Vojtěch, řečený sirotek. Momentálně téměř k nesehnání... ale třeba mi jednou zkříží cestu!

Jeden z těch silných filmů, které si vystačí s málem a při tom rozehrají emoce doznívající ještě několik dní. Vizuálně dokonalý snímek, čistě vykreslené postavy, zdánlivě jednoduchý, ale mocný příběh. Pět hvězdiček z pěti a hluboká vděčnost, že takové věci stále vznikají.

Po týdnu u Lomu na Hřebenech je inspirace a myšlenek tolik, že nevím, kde začít. A tak do začátku třeba uschovánkou další pohádky s nábojem hrdinského mýtu. The Secret of Kells. Od autora novější pohádky Píseň moře.