Další české...

Skřivánci na niti, Jiří Menzel, 1969 | Opět film, který jsem viděla po letech. Zraje jako víno. Snad je to přibývajícími zkušenostmi. Snad tím, že společnost poslední dobou zase někdy škobrtá. Každopádně tohle by mělo být povinné minimum, co se týká znalosti české kinematografie, potažmo české společnosti.

Intimní osvětlení, Ivan Passer, 1965 | Nová česká vlna šedesátých let. Co dodat. Dokonalá črta jedné návštěvy u kamaráda z mládí.

Oboje je teď s trochou snahy možné najít v plné délce a s anglickými titulky na youtube nebo koupit na levném DVD.

Vladimírek

Krásnej film. Vzpomínám na letní podvečer, tráva byla žlutá, slunce ze šikma svítilo, vzduch byl teplej a zdálky voněl oheň pod ešusem. Seděla jsem kdesi na Polínském vrchu na posedě a kamarád mi vyprávěl o Vladimírkovi a o tom, jak ho Hrabal měl rád a jak on měl rád umění a fantazii. Tehdy jsem nějak nechápala, že mi vlastně vypráví tenhle film. Boudník, Bondy a Hrabal... a zašlá poetika oprejskaných nároží, libeňských hospůdek, podivných průpovídek a příběhů a vášnivého života, kterej si nemůže pomoct. Jak mi je tenhle film blízkej! Kolik z toho, co jsem měla ráda kdysi dávno na gymplu, v sobě má! Třeba podivnej libeňskej monument, prvorepublikovej plynojem. Nebo hrabalovský příběhy, který vlastně dokola znám i neznám. A Bondyho podivnosti, které jsem nasávala ze sporadickejch listů jeho knížek, když mi přišly do ruky. Zkrátka tenhle film je nádhernej. A nejen pro člověka, kterej tímhle vším nasáknul, když mu bylo těch zásadních šestnáct.

Kulturní deníček

Viděla jsem poslední dobou tolik filmů, že už si to ani nestíhám zapisovat. Czech Made Man, Nevinnost, Čas sluhů, Kopytem sem, kopytem tam, Krev zmizelého, Návrat idiota, Akumulátor... taková malá česká retrospektiva. A s maminkou v Evaldu Rozchod Nadera a Simin.

O českých filmech se dá říct, že mě jako celek velmi příjemně překvapily! Když si je člověk dá takhle po kupě, tak musí uznat, že tu za posledních dvacet pět let vzniklo docela hodně zajímavých věcí.

Nejvíc mě vzal Akumulátor (jenže to je srdcovka už od rané skoro-dospělosti, když jsem na něm byla s rodiči v kině Mír v Plzni na Lochotíně) a Čas sluhů (který jsem viděla poprvé).

Naopak Krev zmizelého mě víc než zklamala... i když realita českého pohraničí určitě byla krutá, tak mi v tomhle filmu přišla krutá až překombinovaně moc, navíc trošku prosakují klišé jako padouch padouchem zůstane... i když třeba i tohle byla realita. Nevím. Každopádně, čekala jsem víc (možná by delší verze v čtyřdílném seriálu byla lepší?).

Nevinnost překvapivě dobrá a Budař v Czech Made Manovi chvilkama vypadá jako Malcolm McDowell v Mechanickém pomeranči :-)

A Rozchod Nadera a Simin? Úžasný! Velmi sdílnej film, přesně vyváženej mezi možností nakouknou do jiné kultury a možností porozumět. Zajímalo by mě, nakolik byl točený pro západního diváka nebo jestli to je takový íránský Kolja. Každopádně se připojuje k delší řádce íránských kousků, které otevřely dvířka poznání do nových míst (Persepolis, Je zima).

Kulturní deníček

V pátek Nadváha, nedůležité: Neforemnost od Schwaba v Divadle Komedie/Pražském komorním divadle. Pro mě trochu hůř stravitelná, než Antiklimax, ale zajímavá a zase plná obrazů a metafor, které jsou absolutně přesné. A zase Gabriela Míčová, která byla skvělá, ze všech herců na jevišti asi nejskvělejší.

A v sobotu Děti moje s Georgem Clooneym. Extrémně dojemný film. A hezký. Ale nevím, jestli jsem si z něj kromě autentického prožitku úmrtí v blízké rodině a kopy mokrých kapesníků odnesla ještě něco navíc... Možná to není málo, ale mě to asi nestačilo. I když Clooney je Clooney a vůbec není pravda, že mu ta role neseděla :-)

Intouchables

A pak taky na francouzský film Intouchables, který všude v Evropě láme rekordy, ale nějak se zatím nezdá, že by se v Čechách dostal do distribuce.

Trailer tu (de) a tu (eng).

(Díky Klárce z Berlína za doporučení!)

...

Přijde mi, že Helimadoe patří k filmům, u kterých by bylo možná lepší uchovat si rozostřenou hezkou vzpomínku z dětství a nedívat se znovu.

Milý deníčku

Dneska jen krátce, abych tyhle dva fimy nezapomněla, protože čas letí.

Kukačka v temném lese: Film, který se mi v dětství vryl hluboko do paměti. Téměř každá scéna mi byla i teď po letech povědomá. Příběh o silné vůli a lásce k vlasti. Možná trochu naivní, ale jen ve srovnání s filmy, které se točí dneska. Těch pár vět v polštině mně úplně očarovalo hlavu a v noci se mi zdálo o Polsku a o cestě k Baltskému moři :-)

Pravidla lži: Starší film Roberta Sedláčka (z roku 2006), který do kin letos vypustil film Rodina je základ státu. Překvapivě dobré a velmi komorní psychologické drama!

Tak, a pokračování zas jindy.