Krásnej film. Vzpomínám na letní podvečer, tráva byla žlutá, slunce ze šikma svítilo, vzduch byl teplej a zdálky voněl oheň pod ešusem. Seděla jsem kdesi na Polínském vrchu na posedě a kamarád mi vyprávěl o Vladimírkovi a o tom, jak ho Hrabal měl rád a jak on měl rád umění a fantazii. Tehdy jsem nějak nechápala, že mi vlastně vypráví tenhle film. Boudník, Bondy a Hrabal... a zašlá poetika oprejskaných nároží, libeňských hospůdek, podivných průpovídek a příběhů a vášnivého života, kterej si nemůže pomoct. Jak mi je tenhle film blízkej! Kolik z toho, co jsem měla ráda kdysi dávno na gymplu, v sobě má! Třeba podivnej libeňskej monument, prvorepublikovej plynojem. Nebo hrabalovský příběhy, který vlastně dokola znám i neznám. A Bondyho podivnosti, které jsem nasávala ze sporadickejch listů jeho knížek, když mi přišly do ruky. Zkrátka tenhle film je nádhernej. A nejen pro člověka, kterej tímhle vším nasáknul, když mu bylo těch zásadních šestnáct.