...

Kéž se splní to,
co bylo zamýšleno.

Kéž uvěří.

A kéž se usmějí nad svými vášněmi.

Vždyť  to, čemu oni říkají vášeň,
není ve skutečnosti duševní energie,
ale jenom tření mezi jejich dušemi a vnějším světem.

A hlavně,
kéž uvěří sami v sebe,
kéž jsou bezmocní jako malé děti,
protože slabost je velká věc
a síla je ničím.

Když se člověk narodí,
je slabý a pružný,
když umírá,
je tvrdý a necitlivý.

Když strom roste,
je jemný a vláčný,
a když umírá,
je suchý a tvrdý.

Tvrdost a síla
jsou společníky smrti.

Pružnost a slabost
jsou projevem svěžesti bytí.
 
Protože to,
co ztvrdlo, nezvítězí.

Andrej Tarkovskij, Stalker

Po mnoha letech opět tenhle tajuplný film. Má pro mě zvláštní kouzlo. Kdysi před mnoha lety mi Kuba vyprávěl, že na festivalu v Jimramově viděl film, nepamatoval si název, říkal mu Zóna. O průvodci, který vodí lidi do míst, kde se dějí věci a neplatí běžná pravidla. O holčičce, která nemůže chodit a přesto kráčí krajinou. A pak jsem o něco později pročítala Zlatý fond her a narazila na hru Stalker, jejíž motivace byla tak sugestivně popsaná, že mě dočista vtáhla. Postupně bylo jasné, že film, kterým je hra inspirovaná je týž, který mi vyprávěl Kuba. Zatoužila jsem jej vidět a zatoužila jsem hrát tuhle hru. A o mnoho let později (nebylo tou dobou ještě běžné filmy stahovat na jedno kliknutí z internetu), jsem film skutečně viděla. A vloni jedné noci uprostřed krušnohorského lesa jsem s úžasem zjistila, že jsem se ocitla ve společnosti průvodce, "stalkera" a konečně také putuji zvláštní opuštěnou krajinou, kde tečou rezaté potoky a z opuštěných transformátorů visí utrhané dráty. Splněný sen a naplněný příběh. Nitky k němu se sbíhaly a provazovaly po léta.

Minulý týden jsem se na tohle Tarkovského poselství podívala znovu. A opět nový pohled. Síla bolesti, slabosti a křehkosti. Síla víry. Cesta ke štěstí skrz utrpení. Krásný film to je.

A tři české. A jeden další.

Když už jsem u toho, tak ještě jedna souborná poznámka.

Anžto nemocná a paralyzovaná životními paradoxy, dopřála jsem si v tomto týdnu po dlouhé době extra dávku kinematografie. Mimo jiné pozapomenutý film z roku 1990 Tichá bolest. Příběh kluka, který po popravě svého otce, letce RAF a majitele fabričky, a smrti matky, žije v moravské vesničce u svého dědy (Hrušínský). Několik časových linek, z dětství, dospívání a pak ze služby u pétépáků, plný citlivých a starouškovsky moudrých momentů a připomínek nesmyslnosti tehdejších poměrů. Něco mezi Všemi dobrými rodáky a Černými barony, jenže daleko lehkonožejší, míň moralizující nebo zesměšňující. Prostě hodně zajímavý film, který by si byl zasloužil víc pozornosti. K dohledání taktéž na youtube.

A taky tíživý Odpad město smrt. Velmi netypický, polodivadelní Hřebejk. Zachycující alespoň něco z pomíjivosti Pražského komorního divadla v Divadle komedie, kde se tahle adaptace Fassbinderova scénáře hrála a do kterého se už bohužel podívat nepůjdeme. Lehce teatrální, velmi znepokojující a mírně znechucující. Palec nahoru pro Hřebejka, že vystoupil ze stereotypu svých standardizovaných melodramat. A za opravdu jedinečnou formu. Experimentálností a divadelností by tenhle počin myslím bylo možné přirovnat třeba ke Karamazovým. K vidění za přiměřený peníz na aerovodu.

A v mezičase Krajina s nábytkem z roku 1986. Film, který jsem už kdysi viděla, ještě jako odrostlé děcko. Teď po letech na mě působil trochu jako pohádka s poučením, ale asi je fakt, že v té době se prostě filmy s výchovným prvkem točily běžně. Každopádně ale zajímavý příběh kluka, který díky tomu, že přijal svůj díl zodpovědnosti a ostatní ne, zůstal sám s malým dítětem, které ani nebylo jeho, a navzdory všemu mu dal lásku a péči a uchránil ho tak před životem v kojeneckém ústavu a dětském domově. Taktéž k dohledání na youtube.

A nakonec jeden další, tentokrát nečeský, z aerovodu. Historické drama Královská aféra. Docela hezky udělaný dobový film, se silným příběhem, uvěřitelnými charaktery a dobrými herci. Obvykle tyhle kostýmové záležitosti konzumuju jen v případě nouze, ale tahle je opravdu zaslouženě za plné čtyři hvězdičky z pěti!

Dva slovenské.

Hledala jsem film Juraje Jakubiska Vtáčkovia, siroty a blázni z roku 1969 a narazila jsem na jiný, o pár let starší, slovenský film, který mě úplně uchvátil! Panna Zázračnica. Téměř surrealistické a přitom emocionálně velmi uvěřitelné a silné vyprávění o smutné krásce Anabelle, několika mužích, kteří ztratili hlavu pro její půvab, a o jejich neschopnosti překročit své ego a vidět ji jinak než jako objekt své touhy. Černobílé a plné krásných záběrů, imaginací a představ. Skrytý klenot. Aktuálně k nalezení a pokoukání na youtube.

Zato Vtáčkovia, siroty a blázni mě nějak zklamali. Mnoho let jsem se na ně těšila, ale najednou mi z nich čišelo jen ukřičené veselí, křečovité, samoúčelné a prázdné. Ale možná právě to chtěl Jakubisko znázornit. Jinak ale jednotlivé obrazy, symboly a výtvarné objekty na jedničku. Jen ta samoúčelnost... prázdná vyumělkovanost. Asi stárnu.

Deníček

Není čas a myšlenky utíkají na všechny strany, ale pořádek musí být a když si to teď nepoznačím, tak za měsíc za dva už nebudu vědět. A kde pak lovit nitky vzpomínek.

Takže tedy filmy za červen a červenec.

Urbanized (2011). Skvělý dokument o urbanismu a městském plánování. Další kousek z aerovodu. Místy možná trošku zjednodušený, ale rozhodně zajímavý a obohacující!

Svět podle Garpa (1982). Můj nejmilejší Irving. Z lásky ke knize nejde nemilovat film :-) A pak taky New Hampshire!

V rámci červnového marodění taky vzpomínkové Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) a Jak dostat tatínka do polepšovny (1978). Stále skvělý.

Dr. Divnoláska (1964) od Kubricka. To se nedá popsat, to se musí vidět. Úžasný, dokonalý a přesný!

Světáci (1969). Kouzelná My Fair Lady počesku se Sovákem, Brodským, Bohdalovou, Jiráskovou, Janžurovou... A s Oldřichem Novým! Zapomenutej poklad český kinematografie!

A na závěr hodně zajímavý dokument, opět z aerovodu. Tantra (2010). Inspirující, přesvědčivý, silný. I když asi ne pro každého.

Všichni dobří rodáci

Pokračuju v průzkumu filmových šedesátek.

Na tenhle film jsem se chystala už dávno, protože spousta lidí, na které dám, jej považuje za nejzásadnější počin své doby. A když jsem ve Víkendu HN narazila na rozhovor s Vojtěchem Jasným, bylo jasné, že tenhle film musí v mé filmotéce přistát co nejdřív.

Svou portrétovitostí a venkovskou lyričností pro mě byl možná trochu hůř stravitelný než jeho městský protějšek ze stejné doby (a o stejné době), hrabalovští Skřivánci na niti (které jsem viděla v březnu). Ale bez ohledu na to plný silných svědectví.

Všichni dobří rodáci - Vojtěch Jasný - Československo, 1968

Imaginární lásky

Lyrický, citlivý a extrémě artový film na hranici manýrismu. Přes veškerou estetickou samoúčelnost (kterou je možné hodnotit kladně i záporně) ale dost přesně popisuje všechny úzkosti, radosti a zoufalosti spojené s nenaplněnou touhou po lásce. Takže vůbec ne marný počin. Zvlášť když člověk zjistí, že autorovi bylo tou dobou teprve 21 let.

Jinak také dva objevy. Jednak dokonale temní severští The Knife, kteří ve filmu mají několik tracků. A pak projekt Kin Aero, Světozor a Bio oko "Aerovod", což je konečně on-line videopůjčovna podle mého gusta. Imaginární lásky byly k zapůjčení za 55 Kč a v compu běžely jako na drátku.

Imaginární lásky - Xavier Dolan - Kanada, 2010

Jaro

Duben byl bláznivý. Plný únavy. Plný zmatků a nejistot. Plný zaťatých pěstiček.

Ztratila jsem mezitím trochu chuť cokoliv si zapisovat, protože věci vypadaly složitě a navíc nebylo moc kdy. Dělo se toho hodně.

Hlavně cesty. Místo vymodlené cesty na Sicílii nebo kamkoliv hodně na jih alespoň krátká cesta trochu na jih, s V. do Znojma a s L. do Wachau. A taky do Moskvy. A do Barcelony. A do Budapešti (to ještě v březnu). A s rodiči na Tetín. A s rodiči do Bärnau a do pohraničí za Tachovem. A s maminkou do Mariánek. A bohužel ne do Kyjeva, ačkoliv to byl plán a těšení a očekávání, naše i přátel. Místo toho dva dny na chatě v lesích a setkání s A., K. a jejich malou B. a toulky Sudetama.

Vlastně toho bylo tolik, že se člověk ani nemůže divit, že ten duben byl tak šílený. A že se během něj žádné věci nepohnuly. A že vlastně nebyl tak špatný. (I když se to vždycky zdá až zpětně.)

Filmů, knížek a snů mezitím moc nebylo. Objevila jsem Terapii, seriál HBO s Karlem Rodenem v hlavní roli. A začala jsem číst Vejce a já od Betty MacDonaldové (pořád se mi ho nedaří dočíst, protože nemůžu pochopit, jak se jí na té samotě v horách mohlo nelíbit - což je typické pro někoho, kdo se už několikátý měsíc cítí ve městě jako v kleci, ale o skutečném životě tam venku nemá ani páru) a díky cestě do Barcelony jsem se znovu vrátila ke Stínu větru od Carlose Ruize Zafóna (pořád mi ještě připadá jako velmi napínavý, tajuplný a poutavý příběh, ale trochu mě ruší celá halda klišé a dějových berliček - stále ale ještě na únosné míře). A impulzivně jsem si koupila verše od Zahradníčka (ale zjistila jsem, že jsou moc temné a fascinované vírou a smrtí). A zemřela má milovaná fotografka, paní Dagmar Hochová, fotografka (nejen) světa dětských lumpáren a pihatých rošťáků. A nenavštívila jsem Treťjakovskou galerii, i když jsem to měla na dosah.

A právě teď mi do uší hrajou zadumaní Priessnitz o jaru a o andělech a mě je po dlouhej době zase trochu dobře a trochu klidně a trochu jistě. Bláznivé měsíce jsou možná někdy potřeba.

Intouchables

Psala jsem o něm před nedávnem. Konečně se ke mně dostal, i když neoficiální cestou, francouzský Intouchables (Nedotknutelný). V kinech ve Francii i jinde v západní Evropě trhák. V Česku zatím jen na torentech a podobných platformách, naštěstí i s dobrými českými titulky.

Nevím, jestli si tenhle film zaslouží 93 %, které aktuálně má na ČSFD, ale rozhodně není špatný. I když mi je glorifikace někoho, kdo nedodržuje žádná pravidla a dělá si, co chce, trochu proti srsti, jako oslava bezprostřední chuti do života je to velmi funkční!