Kéž se splní to,
co bylo zamýšleno.
Kéž uvěří.
A kéž se usmějí nad svými vášněmi.
Vždyť to, čemu oni říkají vášeň,
není ve skutečnosti duševní energie,
ale jenom tření mezi jejich dušemi a vnějším světem.
A hlavně,
kéž uvěří sami v sebe,
kéž jsou bezmocní jako malé děti,
protože slabost je velká věc
a síla je ničím.
Když se člověk narodí,
je slabý a pružný,
když umírá,
je tvrdý a necitlivý.
Když strom roste,
je jemný a vláčný,
a když umírá,
je suchý a tvrdý.
Tvrdost a síla
jsou společníky smrti.
Pružnost a slabost
jsou projevem svěžesti bytí.
Protože to,
co ztvrdlo, nezvítězí.
Andrej Tarkovskij, Stalker
Po mnoha letech opět tenhle tajuplný film. Má pro mě zvláštní kouzlo. Kdysi před mnoha lety mi Kuba vyprávěl, že na festivalu v Jimramově viděl film, nepamatoval si název, říkal mu Zóna. O průvodci, který vodí lidi do míst, kde se dějí věci a neplatí běžná pravidla. O holčičce, která nemůže chodit a přesto kráčí krajinou. A pak jsem o něco později pročítala Zlatý fond her a narazila na hru Stalker, jejíž motivace byla tak sugestivně popsaná, že mě dočista vtáhla. Postupně bylo jasné, že film, kterým je hra inspirovaná je týž, který mi vyprávěl Kuba. Zatoužila jsem jej vidět a zatoužila jsem hrát tuhle hru. A o mnoho let později (nebylo tou dobou ještě běžné filmy stahovat na jedno kliknutí z internetu), jsem film skutečně viděla. A vloni jedné noci uprostřed krušnohorského lesa jsem s úžasem zjistila, že jsem se ocitla ve společnosti průvodce, "stalkera" a konečně také putuji zvláštní opuštěnou krajinou, kde tečou rezaté potoky a z opuštěných transformátorů visí utrhané dráty. Splněný sen a naplněný příběh. Nitky k němu se sbíhaly a provazovaly po léta.
Minulý týden jsem se na tohle Tarkovského poselství podívala znovu. A opět nový pohled. Síla bolesti, slabosti a křehkosti. Síla víry. Cesta ke štěstí skrz utrpení. Krásný film to je.