Hledala jsem film Juraje Jakubiska Vtáčkovia, siroty a blázni z roku 1969 a narazila jsem na jiný, o pár let starší, slovenský film, který mě úplně uchvátil! Panna Zázračnica. Téměř surrealistické a přitom emocionálně velmi uvěřitelné a silné vyprávění o smutné krásce Anabelle, několika mužích, kteří ztratili hlavu pro její půvab, a o jejich neschopnosti překročit své ego a vidět ji jinak než jako objekt své touhy. Černobílé a plné krásných záběrů, imaginací a představ. Skrytý klenot. Aktuálně k nalezení a pokoukání na youtube.
Zato Vtáčkovia, siroty a blázni mě nějak zklamali. Mnoho let jsem se na ně těšila, ale najednou mi z nich čišelo jen ukřičené veselí, křečovité, samoúčelné a prázdné. Ale možná právě to chtěl Jakubisko znázornit. Jinak ale jednotlivé obrazy, symboly a výtvarné objekty na jedničku. Jen ta samoúčelnost... prázdná vyumělkovanost. Asi stárnu.