Pokračuju v průzkumu filmových šedesátek.
Na tenhle film jsem se chystala už dávno, protože spousta lidí, na které dám, jej považuje za nejzásadnější počin své doby. A když jsem ve Víkendu HN narazila na rozhovor s Vojtěchem Jasným, bylo jasné, že tenhle film musí v mé filmotéce přistát co nejdřív.
Svou portrétovitostí a venkovskou lyričností pro mě byl možná trochu hůř stravitelný než jeho městský protějšek ze stejné doby (a o stejné době), hrabalovští Skřivánci na niti (které jsem viděla v březnu). Ale bez ohledu na to plný silných svědectví.